Příběh: Durana
Krev na prahu
Poslední kapka vody se odtrhla od kamene a padala do tmy jako černý slza. Kněžna Durana stála v rozestavěných nohách u vchodu do tvrze, kde se ještě před chvílí třpytila svíčka v jejích rukou. Teď byla jen dým, který se vinul kolem jejího pláště, jako by se vzduch bál dotknout jejího těla. V dálce, za zdmi, které už nikdy nedokázaly udržet teplo, se ozval křik. Nebyl to křik člověka. Byl to křik toho, kdo se probudil a zjistil, že svět je prázdný.
„Jsi tu ještě?“ zeptal se za ní hlas, který znala. Nebyl to hlas jejího muže, ani syna, ani jednoho z těch, kteří přišli za ní v naději. Byl to hlas samoty, který se naučil mluvit jejími rty.
Otočila se pomalu, jako by se obávala, že pohyb rozbije něco, co ještě drží svět na místě. Na prahu stál Bohuš, posledním jménem, které kdy vyslovila nahlas. Jeho tvář byla šedá jako popel, oči zapadlé do jam, jako by se už dávno naučil žít ve stínu. V ruce držel meč, ale nezačal ho zvedat. Věděl, že to už nemá smysl.
„Proč jsi neodešel dřív?“ ptala se ho, i když to nebyla otázka. Byla to jen poslední věta, kterou kdy řekla někomu, kdo ji poslouchal.
Bohuš se usmál, ale úsměv mu neosvětlil oči. „Protože jsem věděl, že ty tu zůstanouš. A já jsem ti slíbil, že ti pomůžu.“
Vzpomněla si na ty dny, kdy tvrz byla plná hlasů, kdy se kolem ohně vyprávěly příběhy a děti běhaly mezi zdmi, aniž by se bály stínů. Tehdy ještě Durana nebyla jen kameny. Tehdy byla domovem. Tehdy ještě nebyla Durana.
„Kdo to udělal?“ zeptala se. Neptala se na jméno. Ptala se na to, co zbylo.
„Všichni.“ Odpověděl tiše. „Ti, kteří přišli pro poklad, a ti, kteří přišli pro krev. Ti, kteří chtěli zem, a ti, kteří chtěli moc. A nakonec přišli i ti, kteří chtěli jen pryč.“
Vtom se ozval šelest. Něco se pohybovalo ve tmě za nimi. Nebylo to větrné, ani zvíře. Bylo to něco, co mělo lidskou tvář, ale už nebylo člověkem. Kněžna si vzpomněla na pověsti, které vyprávěli poutníci – jak láká, jak zabíjí, jak si hraje s dušemi. Ale ona věděla pravdu: Durana nikoho nelákala. Jen stála na cestě, jako kameny na řečišti, a čekala, až lidé sami najdou svou zkázu.
Bohuš zvedl meč. „Teď už je to jedno. Už tu nikdo nebude.“
Kněžna se podívala na své ruce. Byly pokryty popelovými skvrnami, jako by se snažila smísit se se stínem. „A co já?“ zeptala se.
On neodpověděl. Protože už nebyla kněžna. Byla jen posledním dechem tohoto místa.
Když se tvrz rozpadla, nebylo to náhle. Bylo to jako vyprázdnění. Jako když z dlaně spadne poslední zrno písku a už nic neudrží tvar. Když se Bohuš obrátil, aby ji odtáhl, našel jen prázdné místo, kde stála. A na zemi ležela svíčka, jejíž vosk se roztál v tvaru kříže.
Dnes tam nikdo nestojí. Jen vítr si hraje s kameny a příkopem, který už nikdy neudrží nic. Ale když přijdete v zimě, když sníh pokryje okolní lesy a vy vystoupáte na vrchol, uslyšíte něco jako šeptání. Jako by někdo šeptal vaše jméno, než se ztratí ve větru.
A pak už nic. Jen kameny. A tajemství, které nikdo nechce vyprávět.