Příběh: Duslova vila v Berouně
„Tady to je, v této vrstvě vápence, podtíkejte hlouběji!“ zakřičel Martin Dusl a s prudkostí, kterálemávala jeho štíhlé tělo, zapíchl železný hřebík do sypké země. Prach mu zaplňoval plíce a v nose cítil kovovou vůni vlhké hlíny a starého kamene. Stál v zahradě svého nového sídla, v domě, který právě zvedal architekt Wiehl, a v rukou svíral kousek zkamenělé historie, který vypadal jako prst zapomenutého obra.
Kolem něj se zvedaly zdi v novém renesančním stylu, s bohatými římsami a vázami, které měly vyzařovat moc a stabilitu. Ale Martina nezajímalo, jak vypadá fasáda. Jeho mysl byla hluboko pod základovými sálami, v temnotách, kde spaly tvory z doby, kdy svět byl ještě ohněm a párou.
Večer toho dne, když se slunce sklouzlo za obzor a Berounka v dálce šuměla jako vzdálený šepot, se v domě rozhostila podivná tichost. Martin seděl v přízemí u gotického portálu, který nechal do vily vmontovat jako památku dávných věků. Světlo jediné svíce tančilo na kovaných mřížích a vrhalo dlouhé, deformované stíny na lístkované tapety. Na stole před ním ležel onen nález z hloubek.
Najednou se ozval zvuk. Nebyl to hluk větru ani vrzání nového dřeva. Byl to rytmický, kovový zvuk, jako když někdo pomalu škrábe nehtem o mramor. Zvuk přicházel z chodby, ze strany prosklené lodžie, kde se v noci zrcadlily hvězdy.
Martin ztuhl. Vstal a pomalu kráčel směrem k izvoru hluku. Pod nohama vrzaly parkety s jemnými doplňky z jiného dřeva, ale on je neslyšel. Slyšel jen to škrábání. Když vstoupil do prostoru lodžie, zastavil se. Vzduch zde byl náhle ledový, přestože venku vládlo mírné léto. Vprostřed místnosti stál muž. Nebyl to nikdo z jeho zaměstnanců, ani ne architekt Wiehl.
Postava měla na sobě oděv, který Martin znal jen z knih o starých dobách, z dob, kdy se v Berouně stavěl kostel svatého Jakuba. Muž byl bledý, téměř průsvitný, a v rukou držel předmět, který vypadal přesně jako chybějící část zkameněliny, kterou Martin našel v zahradě.
„Vrátil jsi to sem,“ pronesl cizinec hlasem, který zněl jako drcení suchých listů.
Martin chtěl odpovědět, chtěl se zeptat, kdo je a jak se dostal do jeho domu, ale slova mu zamrzla v hrdle. Muž pomalu přistoupil k Martinovi a natáhl ruku. V momentě, kdy se jejich prsty téměř dotekly, místnost zaplnilo prudké, bílé světlo, které na vteřinu vymazalo všechny kontury vily, všechny vazy a římsy. Martin pocítil prudký tah v hrudi, jako by ho někdo chtěl vtáhnout do země.
Pak přišel tichý prask.
Když Martin znovu otevřel oči, byl sám. V místnosti nebylo nikdo. Jen vteřinu poté si všiml něčeho zvláštního. Zkamenělý fragment, který měl ležet na stole v přízemí, byl nyní položen přesně zde, na podlaze lodžie. Ale nebyl už to jen kousek kamene. Kousek byl teplý na dotek a z jeho nitra vycházel slabý, pulzující rytmus, připomínající tlukot srdce.
Martin se pokusil nález znovu zakopat, chtěl ho vracet tam, odkud přišel, ale v zahradě už nenašel žádnou díru. Země byla hladká a nehybná, jako by se nikdy neotevřela.
Od té noci Martin Dusl přestal mluvit o svých paleontologických objevech. Většina lidí v Berouně ho znala jako úspěšného podnikatele, který si postavil nádherný dům. Jen málokdo věděl, proč Martin trávil celé noci v horním patře, na balkoně, kde pozoroval zahradu a naslouchal tichu.
Kdo dnes vstoupí do vily, uvidí krásné stropy a kachlová kamna. Ale pokud se zastaví u té prosklené lodžie a zdrží se tam v naprostém tichu, možná ucítí ten samý ledový průvan, který Martin cítil před více než stoletím. A možná uslyší jemné, rytmické tloukání, které nepochází z žádného lidského srdce, ale z hlubin, které se rozhodly zůstat v domě navždy.