Příběh: Dvořáčkův park
Vojtěch sevřel rukojeť dýky tak pevně, až mu zbělely klouby, a zastavil se v prudkém svahu pod korunami starých dubů. Pod jeho nohama zapraskala větvička, zvuk v tichu noci řízl jako čepel. Před ním, přesně tam, kde se terén lámal směrem k údolí, stála postava. Nebyl to žádný lapka ani zběhlý žoldnéř z okolních cest, ale muž v dlouhém, nepřirozeně splývavém rouchu, který se nehýbal, i když se Vojtěchův dech dral z plic v rychlých, chladných obláčcích. Vzduch kolem nich najednou ztěžkl pachem tlejícího listí a něčeho, co připomínalo ozón po bouřce, ačkoliv hvězdy nad kamenickými kopci svítily jasně a nehybně.
Pojď blíž, Vojtěchu z rodu šenovských sklářů, ozvalo se z hrdla cizince, aniž by se pohnul jediný sval v jeho tváři. Hlas nezněl jako lidská řeč, spíše jako tření dvou oblázků pod vodou. Vojtěch udělal krok vpřed, ačkoliv jeho tělo křičelo, aby utekl směrem k náměstí, kde ještě před chvílí svítila okna domů. Cizinec natáhl ruku směrem k zemi, kde se v měsíčním světle rýsovaly obrysy staré kamenné zídky, v té době ještě neopracované a pokryté mechem.
Tady, kde dnes roste jen divoké trní a náletové dřeviny, se láme čas jako nekvalitní sklo při prudkém ochlazení, zašeptal muž a jeho prst ukázal na místo, kde se nyní rozkládá střed parku. Vojtěch viděl, jak se prostor před ním začíná vlnit. Světlo hvězd se kroutilo, jako by se díval skrze špatně vychlazenou skleněnou tabuli. Viděl tam obrysy něčeho, co připomínalo altán, ale postavený z materiálu, který v šenovských lesích nikdy neviděl – cosi, co se lesklo jako leštěná ocel a přitom mělo barvu tmavého dřeva. Uvnitř té vize seděly postavy, jejichž oděvy zářily barvami, které nepatřily do žádného tkalcovského stavu, a v rukou držely předměty, které nebyly z kovu ani ze dřeva.
Vojtěch chtěl vykřiknout, ale hrdlo měl sevřené strachem. Udělal další krok a šlápl na kámen, který byl až nepřirozeně hladký, jako by ho někdo vyleštil do vysokého lesku. Když znovu vzhlédl, postava byla pryč. Na místě, kde stál cizinec, zbylo jen prázdno a vůně čerstvě posekané trávy, ačkoliv bylo uprostřed podzimu a země byla zmrzlá na kost. Zůstal stát sám v naprostém tichu, jen vítr česal koruny stromů na svahu.
Když se následujícího rána vrátil na totéž místo, nenašel žádné stopy po včerejší noci. Žádné otisky nohou v měkké půdě, žádné stopy po rouchu, jen ta stará zídka, která vypadala stejně nehybně a zapomenutě jako vždy. Přesto však Vojtěch nikdy nedokázal na ten okamžik zapomenout. Celý zbytek života strávil tím, že v okolí hledal ten hladký kámen, na který tehdy šlápl, a snažil se pochopit, proč se mu vize budoucnosti zjevila právě na tomto svahu pod šenovskými kopci.
Dnes je ten prostor jiný. Jsou tu cesty, lavičky pro milence i kamenné stolky s šachovnicemi, kde lidé sedávají a těší se z klidu, který park nabízí. Když se však člověk zastaví uprostřed parku v podvečer, kdy se stíny prodlužují a vítr se opře do dřevěného altánu, může mít pocit, že vzduch na okamžik ztěžkne. Místní o tom nemluví, jen se občas jeden na druhého podívají, když se někdo z nich zadívá do prázdna v místech, kde kdysi stávala neznámá postava. Zůstalo tu tajemství, které se zarylo do kořenů vzrostlých stromů a čeká na někoho, kdo by se odvážil najít onu přesnou dlaždici, pod kterou se čas láme stejně snadno jako sklo pod rukama mistra. Pokud se tam vypravíte, hledejte ten kámen, který je hladší než ostatní, a možná pochopíte, proč se na tomto místě lidé tak rádi vracejí do svých vzpomínek, aniž by tušili, že kráčejí po hraně něčeho mnohem staršího.