Příběh: Dvořákovy sady (Opava-Město)
„Kde jste to schoval, vy starý blázne!“ zakřičel Antonín v rozhoření a prudce zatřásl rameny muže, který před ním stál v hlubokém stínu mladých javorů.
Muž se jmenoval Leopold. Měl na sobě šedý plášť, který v ranní mlze splýval s barvou kmeny stromů, a v očích nesl pohled, který neviděl Antonína, nýbrž něco mnohem vzdálenějšího. Stáli právě v místě, kde kdysi hluboko v zemi hnil starý městský příkop. Nyní se tu však rozprostíral nový park, který voněl vlhkou hlínou a čerstvým dýmem z opavských komínů. Vzduch byl Hustý a studený, až pálil v plicích.
Leopold se pomalu usmál a zvedl prst k nebi, kde se mezi větvemi prohnala první šprejkova šedá světlost dne. V ruce svíral malý, mosazný klíč, který v tichu parka vyhlásil svou přítomnost tichým cinknutím o knoflík jeho kabátu.
„Země si pamatuje vše, co jsme do ní zakopali, Antoníne,“ odpověděl Leopold tichým, chraplavým hlasem. „Hradební příkopy nebyly jen pro obranu před nepřáteli. Byly to hrobníky tajemství, která měla zůstat v tichu.“
Antonín udělal krok vpřed, až ucítil pach vlhkého listoví a starého dřeva. Byl to muž z masa a kostí, obchodník, který věřil jen tomu, co mohl spočítat v účetní knize. Ale Leopold byl jiný. Založil v městě nemocnici, léčil těla, ale mnozí šeptali, že se pokouší léčit i duše, což je v roce 1856 považováno za nebezpečný hazard.
„Mluvte jasně! Co je v té schránce?“ vyštěkl Antonín a pokusil se klíč z ruky starce vytrhnout.
Leopoldt se však prudce uhýbil a ukázal směrem k místu, kde dnes stojí tiché aleje. V té době byly sady teprve v plném rozkvětu svého zrodu. Starý lékař se zastavil u jednoho z jasanů, jehož kořeny se vlnily jako svaly v zemi. Náhle se Leopold zastavil a ztuhl. Jeho zornice se rozšířily.
„Slyšíte to?“ zeptal se Leopold.
Antonín ztuhl. V tichu parku se ozývalo jen vzdálené rčení kočárů z centra Opavy, ale pak se k nim přidal jiný zvuk. Byl to rytmický, kovový zvuk, jako by někdo hluboko pod jejich nohama, v hloubce zasypaného příkopu, pomalu otáčel velkým ozubeným kolem. Země pod nimi mírně zavibrovala. Ten pocit byl jako lehké brnění v patách, které postupně stoupalo vzhoru k kolenům.
Leopold klesl na kolena a začal prsty hrabat vlhkou zem. „Není to v krabici. Je to v rytmu. Opava je postavena na tících, které dýchají.“
Antonín se zasmál, ale byl to nervózní smích. Přikročil k němu a chtěl ho zvednout, ale vteřinu předtím, než se ho dotkl, se stalo něco, co mu vyrazilo dech. Leopoldovy ruce, které kopaly do hlíny, najednou začaly zářit jemným, modravým světlem. Nebylo to světlo plamene, ale spíše žár, který vycházel zevnitř jeho kůže.
„Podívejte se na ten sloup, Antoníne,“ zašeptal Leopold a ukázal směrem k místu, kde se v budoucnu měla objevit secesní krása meteorologického sloupu. „Čas není přímka. Je to kruh. A my jsme právě teď v bodě, kde se konce setkávají.“
V ten moment se z hloubi země ozvalo hluboké, dunivé dunění, které znělo jako zvon, jenže bez kovového tónu. Bylo to hluboké, hrdelní zastenání. Antonín sletěl s nohou do hluboké díry, kterou Leopold vyhrabal, a vtom se stalo nemyslitelné. Lékař s ním v jediném okamžiku zmizel. Nebylo po něm ani stopu. Žádný výkřik, žádný pohyb, jen prázdná díra v zemi a ten malý mosazný klíč, který dopadl do bláta s tichým plesknutím.
Antonín tam stál sám. Vůně javorů byla najednou přehlušena intenzivním pachem ozónu a starého železa. Vzduch kolem něj stále vibroval, jako by prostor byl roztržen.
Když se podíval do díry, neviděl hlínu, ale nekonečnou hloubku, ve které se pohybovala ozubená kola tak velká, že by se do nich vešlo celé město. Pak se díra sama od sebe zaplnila prachem a listím, jako by se nikdy neotevřela.
Antonín zvedl klíč z bláta. Věděl, že už nikdy nenajde odpověď na to, kam Leopold zmizel. Ale v každém kroku, který od té doby po sadách podnikal, cítil pod podrážkami bot to jemné, rytmické tlukotí srdce města, které stále čeká na svůj správný čas.
Kdo dnes prochází alejami javorů a lip, možná pocítí ten samý chlad v zátylku, který cítil Antonín, a uvědomí si, že pod krásnými cestami spí něco, co se nenechá snadno probudit.