Příběh: Dvorana Glauberových pramenů
„To je nemožné.“ Dr. Emil Vávra sevřel v ruce sklenici s vodou, která mu zbyla po pitné kúře, a podíval se na hodinky s diamantovým ciferníkem. Bylo teprve třetí hodina odpolední, ale vzduch v Dvoraně Glauberových pramenů voněl vlhkostí a něčím jiným — něčím, co by nemohlo být. Jako by se za vysokými okny, skrytými za švýcarskými štíty a věžičkami, schovávalo tajemství.
Před ním ležela otevřená kniha s poznámkami, na jejímž okraji se mu třásly prsty. *„Pramen Glauber IV, hloubka 92 metrů, obsah Glauberovy soli 24,7 g/l. Teplota 12,3 °C. Absolutně stabilní.“* Tyto čísla mu celý život říkala pravdu. Ale teď, když se díval na sklenici, ve které se voda zdála *pohybat sama*, věděl, že něco není v pořádku.
„Pánové, tohle… tohle se nemůže dělat,“ zamumlal a pokusil se vodu zamíchat. Kapky na okraji sklenice se však nešířily jako obvykle, nýbrž se *zvedaly* do vzduchu, jako by je něco tahalo nahoru. Kolem něj se hosté lázeňského domu smáli, pili a povídali si o léčebných účincích, aniž by si všimli, že právě v tomto okamžiku se něco zlomilo.
„Docente, vy jste bledý jako ten pramen po zimě,“ ozval se mu hlas za zády. Otáčel se pomalu, až se ocitl tváří v tvář paní Marii Kovářové, starší dámy s pečlivě upravenými vlasy a v ruce držící čajovou konvici. „Něco vám vadí?“
Vávra se zakousl do rtu. „Paní Kovářová, vy jste tu už dlouho?“
„Dvanáct let. Každý rok přicházím na kúry. A vy, pane doktore, přicházíte jenom proto, abyste nás všechno měřil a vážil.“ Ona se usmála, ale její oči zůstaly chladné. „Ale dneska máte něco jiného na mysli.“
Vávra se podíval na hodinky znovu. „Paní Kovářová, pamatujete si, co se stalo před rokem, když tu byla ta výstava s akvarijními rybami?“
„Jak bych mohla zapomenout? Ty ryby…“ Ona se náhle zastavila, jako by jí někdo přitiskl dlaně na ústa. „Ty ryby se… pohybovaly mimo vodu. Jako by je někdo řídil.“
„A vy jste si myslela, že je to iluze?“
„Ne.“ Její hlas byl jen šeptem. „Já jsem věděla, že tohle místo není jako ostatní. Ty prameny… nejsou jenom voda. Jsou jako… jako dveře.“
Vávra sevřel sklenici tak silně, že se mu praskly žíly na rukou. „Dveře kam?“
Paní Kovářová se podívala na hodiny na stěně — ty samé, které visely nad hlavami všech hostů. „Kamkoli. Ale někdo se vrací.“
V tom okamžiku se voda ve sklenici rozlila sama. Nevlila, neprolila se přes okraj — prostě *zmizela*, jako by ji někdo vysál. Vávra se podíval dolů a uviděl, že na dně sklenice zbylo jen několik bílých krystalů, které se pomalu rozpouštěly. A pak uslyšel zvuk — ne zvenčí, nýbrž z hloubky pramenů. Jako by někdo foukal do trubek, ale nikdo tam nebyl.
„Pane doktore…“ Paní Kovářová sevřela jeho ruku. „Ty krystaly… to není Glauberova sůl. To je něco jiného.“
Vávra se podíval na své poznámky. Na posledním řádku, který ještě nedopsal, bylo napsáno: *„Pramen Glauber IV neobsahuje pouze sůl. Obsahuje vzpomínky.“*
A pak se dveře dvorany otevřely samy. Nikdo je netáhl. Nikdo nestál za nimi. Ale ve vzduchu se objevila postava — vysoká, oblečená do starého lázeňského pláště, s tváří, kterou Vávra nikdy neviděl. A když otevřel ústa, zazněl hlas, který zněl, jako by přišel z hlubin země:
„Ty jsi ten poslední, kdo to pochopil.“
Vávra se probudil na lavici v Dvoraně Glauberových pramenů, obklopený prázdnými sklenicemi a rozptýlenými poznámkami. Okna byla zavřená, ale venku svítilo slunce. A na jeho zápěstí ležely ty krystaly — teď už bezbarvé, jako by se rozplynuly.
Paní Kovářová stála u vchodu, v ruce držela svou konvici. „Jste v pořádku, pane doktore?“
Vávra se podíval na hodinky. Bylo přesně tři hodiny odpolední. Stejně jako ten den před rokem, kdy tu byla výstava ryb. Stejně jako ten den před deseti lety, kdy tu zemřel jeden z jeho předchůdců — dr. Josef Knett, ten sám, který prameny objevil.
„Paní Kovářová,“ řekl tiše, „vy víte, kdo byl ten muž ve plášti?“
Ona se podívala na prameny, které tekly za mřížemi. „Ne. Ale já vím, že se vrací každý rok. A že čeká na někoho, kdo bude mít odvahu se podívat.“
Vávra sevřel krystaly v dlani. „A vy?“
„Já už čekám dvanáct let.“ Ona se usmála, ale její oči byly plné něčeho, co nebylo strach. „Ale vy, pane doktore… vy jste ten, kdo ho konečně uvidí.“
Když Vávra ten večer odešel z Františkových Lázně, nechal za sebou otevřenou sklenici. A když se druhý den ráno vrátí, bude tam jenom voda. Ale někdo bude chybět — někdo, kdo přišel z hloubky a nikdy neodešel. A Dvorana Glauberových pramenů bude pokračovat v tom, co dělá již deset let: čekat.