Příběh: Evangelický kostel (Čenkovice)
„Všechno to zahoří, pokud mě teď nepustíš k těm penězům!“ Friedrich křičel tak hlasitě, až mu v hrdle chraplalo a z úst mu vyletěly drobné kapičky slin, které v mrazivém vzduchu okamžitě zamrzly. V rukou svíral těžký železný klíč, který ukradl z domovního úřadu, a oči měl rudé od nedostatku spánku a hněvu. Před ním stál starý Hans, jehož tvář připomínala vysušenou kůru starého dubu, a jen tichým gestem ruky mu zakázal udělat další krok.
Stáli vprostřed nové zděné stavby, která v roce 1828 teprve voněla čerstvou vápnou malbou a vlhkým kamenem. Friedrichovi pod nohama vrzalo nové dřevo laviček. Vzduch v prostoru byl hustý, chladný a nesl v sobě pach nového tesařství smíšený s vůní tlejícího listoví, které dovál z otevřených dveří. Pro Friedricha to nebyl chrám, ale jen překážka. Chtěl utéct z Čenkovic, nechat za sebou dluhy, hanbu svého jména a lidi, kteří na něj hleděli s odporem.
„Ustup, starče, nebo tě srazím k zemi,“ syčel Friedrich a udělal prudký pohyb vpřed.
Hans se nepohnul. Jeho zrak byl zakalený, ale v hloubi očí plál klid, který Friedricha vyváděl z míry. „Hledej v sobě, ne v truhle, kterou chceš vykrást. Tohle místo bylo postaveno z krve a ticha těch, kteří museli svou víru schovávat v temnotě. Myslíš si, že tvoje hříchy jsou větší než jejich trpka?“
Friedrich vybuchl smíchem, byl to zvuk ostrý jako střep skla. Rozběhl se k oltáři, kde podle něj měla být schována kádž s dary pro sbor v Horní Čermné. V ten moment se však stalo něco, co mu vyrazilo dech. Slunce, které právě prolézlo mraky, dopadlo přes úzké okno přesně na bílou stěnu za oltářem. Světlo nebylo jen žluté, bylo oslnivě bílé, téměř hmatatelné, a vteřinu později se v tomto paprsku začaly vznášet tisíce zlatavých prachových zrn.
Friedrich ztuhl. V té nehybnosti prostoru najednou uslyšel zvuk. Nebyl to hlas, ale hluboký, vibrující tón, jako by samotné zdi kostela začaly zpívat starou píseň, kterou nikdo z přítomných neznal. Byl to zvuk tisíců šepotů, které se spojily v jeden mohutný proud. Friedrich pocítil, jak mu v hrudi něco praská. Ruka s klíčem mu ztuhla a prsty začaly být neovladatelně tříst.
„Co je to za trik?“ vykřikl, ale jeho hlas zněl teď slabě, skoro dětsky.
Paprsek světla se pohnul a přesně vteřinu poté, kdy Friedrich dopadl na kolena, se z ticha ozvalo jasné, čisté zaklapnutí dveří. V kostele zůstali jen on a Hans. Friedrich se díval na své ruce a viděl, že klíč, který tak pevně svíral, leží na podlaze. Nevzpomínal si, kdy ho pustil. Vzduch kolem něj byl najednou teplý, jako by ho objala neviditelná ruka, a v nosem mu zapáchla vůně čerstvého chleba a lánů žitě, přestože venku vládla zima.
Když zvedl hlavu, viděl Hansa, jak nad ním stojí a klidně mu podává ruku. Friedrich se nedíval na starce, ale na místo, kde předtím plál ten neuvěřitelný paprsek. Tam, na čisté vápenné omítce, zůstal krátce viditelný otisk dlaně, který pomalu mizel, jako by ho vymazal samotný čas.
Friedrich neřekl ani slovo. Vstal, zprva se potácel, a bez ohledu na klíč i na peníze prostě vyšel ven do mrazivého vzduchu. Nedal mu to smysl, nepochopil to, ale věděl, že z tohoto místa už nemůže odejít stejným člověkem, jakým do něj vstoupil.
Kdo dnes prochází kolem tichých zdí tohoto sboru, možná pocítí ten samý podivný tlak v hrudní kosti, který kdysi přinutil jednoho zbloudivého muže k tichosti. Některé otázky totiž zůstávají v kamenech vytesány hlouběji než samotná víra.