Příběh: evangelický kostel v Jimramově
„Tady končí tvůj cesta, Matyáši, nebo začíná tvůj konec,“ zasyčel muž s tváří rozvrzanou starým jizvami a přitlačil mu studnouv ocel k hrdlu. Matyáš ztuhl. Vzduch kolem něj voněl vlhkou zemí a čerstvě sraseným vápnem. Stáli v centru Jimramova, v prostoru, kde se právě zvedaly zdi nového sboru. Kolem nich se vznášel prach z opracovaných kamenů a zvuk kladiv dopadal na ticho jako údery srdce v panice.
Matyáš nehleděl na svého útočníka, ale na bílé stěny budovy, která v té době ještě neměla svou věž. Byla to jen prostá, obdélníková stavba s vysokou střechou, která vypadala jako tichý svědek všeho, co se v městysu dělo. V rukou svíral kousek pergamentu, který mohl zvrátit osud několika rodin v okolí, nebo poslat jehož autora do žaláře. Byl to dopis, který odhaloval zradu, o které nikdo nesměl vědět.
„Dej mi to, nebo tě pohřbeme do základů toho sboru, aniž by tě kdokoli postřehl,“ zavrčel muž a přitlačil čepel hlouběji do kůže. Matyáš ucítil jemný řez a horkou krev stékající po krku.
V ten moment se stalo něco, co Matyáš nedokázal vysvětlit. Z otevřených dveří budovy, kde vnitří bylo stále prázdné a připomínalo dutou schránku, vyšel prudký závan chladu, přestože bylo kolem horko. S doprovodem tohoto chladu se z hloubi sboru ozval zvuk. Nebyl to hlas, ale hluboký, rezonující tón, jako by někdo udeřil do obrovského kovového zvonu, přestože kostel žádný zvon neměl a věž v něm teprve za mnoho let vyrostla.
Útočník vyletěl z rovnováhy. Ten zvuk byl tak intenzivní, že mu na okamžik znemořil smysly. Matyáš vteřinu zaváhal, pak s prudkým pohybem vyrazil vpřed a vrazil ramenem do hrudi muže. Oba dopadli do bláta a prachu u zdivů. Matyáš se vyprostal první, v rukou stále pevně svíral dopis. Neutekl však pryč z města. Něco ho táhlo dovnitř, do té prázdné, bílé prostory, kde se světlo odráželo od čerstvých omítek v neskutečných úhlech.
Když vstoupil dovnitř, ticho bylo tak husté, že slyšel vlastní dech. Stál uprostřed místnosti a díval se nahoru na mansardovou střechu. Najednou uviděl na jedné ze stěn stín. Nebyl to stín nikoho z přítomných dělníků. Byla to silueta vysokého muže, který stál nehybně a ukazoval prstem směrem k hřbitovu, který se začínal tvořit kolem budovy.
Matyáš pocítil, jak mu v hrudi tluče srdce. Věděl, že ten dopis v jeho ruce je mocný, ale v této chvíli se zdál být malý a nepodstatný. Ten stín nezmizel, ale postupně se rozplynul v bílém světle, které zaplavilo interiér, přestože slunce zakryly mraky. V ten moment Matyáš pochopil, že není sám a že existují síly, které nehledají spravedlnost v zákonech lidí, ale v něčem mnohem hlubším.
Vykročil ven, pomalu a s novým klidem. Muž s jizvami už byl pryč, jako by ho ten zvuk vyžeňal z města. Matyáš se zastavil u hrobu, který byl právě vykopáván. Podíval se na zdi sboru a pak na dopis. Bez jediného slova ho roztrhal na malé kousky a nechal je odnést větrem směrem k okolním kopcům.
Někdy se člověk musí ztratit, aby našel cestu zpět k sobě, a Matyáš v ten den v Jimramově našel něco, co mu žádná kniha ani kázání nedalo. Odpochodil z místa s prázdnými rukama, ale s čistou duší, přičemž v uších mu stále zněl ten neexistující zvon.
Kdo dnes prochází tichými uličkami Jimramova a hledá pohled na ten bílý sbor, možná pocítí ten samý chlad, který kdysi zastavil nůž u hrdla jednoho zbloudilého člověka.