Příběh: evangelický kostel v Nymburce
„Kde jsi to schoval, ty zloději!“, zařval Antonín a sevřel prsty kolem límce mladého muže, kterého přitlačil k chladné zdi nově vyvrtaného kamene. Prach ze stavby stále visel ve vzduchu, svaly mu v rukou napínalo napětí a v hrdle měl pachuť železa a hněvu. Mladý chlapec, syn místního tkalce, jen mlčel a zíral prázdným pohledem na špičatý vrchol budovy, která se právě v těchto dnech listopadu roku 1898 stávala domovem pro modlitby.
Antonín nehledal spásu, hledal peníze. Zlaté mince, které měly být určeny na vybavení tohoto nového svatostánku, zmizely z truhly v době, kdy se stavba chýlila ke konci. Pro Antonína, který v nymburckých ulicích sázil vše na karty a dluhy mu dýchaly na krk, byla ta zmizđi třešnička na dortu jeho zkázy. Věděl, že chlapec byl v noci v budově, viděl ho uniknout z prostoru, kde se právě instalovaly varhany.
„Řekni to, nebo tě tady nechám v tom blátě lamat kosti!“ vyjekal Antonín a prudce ho strhl směrem k otevřeným dveřím kostela.
Vstup byl široký, vzduch uvnitř byl studený a voněl čerstvým vápnem a borovicovým dřevem. Vzduch byl tak hustý, že ho člověk mohl skoro krájet. V sále nebylo nikdo, jen ticho, které bylo tak hluboké, až v něm slyšet bylo tlukot srdce. Antonín chlapce vrazil do středu lodi. Světlo z vysokých oken dopadalo na podlahu v ostrých, bílých proužcích, které prořezávaly šero.
Chlapec se najednou uvolnil. Přestal zápasovat. Pomalu zvedl ruku a ukázal prstem nahoru, k místu, kde se v šeru rýsovaly nové varhany. Antonín zmatkoval. V tu chvíli se ozval zvuk. Nebyl to hlas člověka, ani skřípání dřeva. Byl to jediný, hluboký tón, který se rozlehlal prostorem, ačkoliv u nástroje neseděl žádný hudebník. Tón byl tak čistý a tak mocný, že Antonínovi ztuhla krev v žilách. Cítil, jak se mu v hrudníku něco tlačí, jako by ho neviditelná ruka chytila za krk a nutila ho klesnout na kolena.
V tom hlubokém zvuku nebylo slyšet hudbu, ale něco jako svalové napětí tisíce hlasů, které volaly o soucit. Antonín pocítil náhlý, prudký mráz, který mu projel po zádech až do pat. Podíval se na chlapce a ten už neplakal. Díval se na něj s hlubokým smutkem, který byl silnější než strach z ran.
„Nejsou u mě,“ zašeptal chlapec hlasem, který zněl starě a vyčístěně. „Vrátil jsem je do truhly, protože vím, že bez nich ty zvony nikdy nezazvoní pro ty, kteří hledají klid.“
Antonín ztuhl. Věděl, že truhla byla zamčená a klíč měl pouze správce. Jak mohl chlapec, který neuměl ani číst, vniknout dovnitř a peníze vrátit? A co bylo tím zvukem? V tu chvíli se světlo v kostele změnilo. Bílý paprsek dopadl přímo na místo, kde stál Antonín, a on pocítil zvláštní, drtivé tíži svého vlastního svědomí. Všechny lži, všechny krádeže a zrady, které za sebou nechal v nymburckých uličkách, se najednou srazily do jednoho bodu.
Vstal pomalu, s třesoucími se rukama. Chlapec už nebyl u něj. Stál několik kroků dál, v paprsku světla, a vypadal téměř průsvitně. Antonín se rozhlédl kolem sebe, ale byl v kostele sám. Tichý prostor ho obklopil, jako by ho chtěl pohltit. Cítil, jak mu z tváře stéká slza, kterou si už roky neodmítal dopřát.
Vykročil ven do chladu nymburckého podvečera. Peníze zůstaly v truhle, dluhy zůstaly v ulicích, ale on už nebyl tím stejným mužem.
Když dnes lidé procházejí kolem tohoto bílého sboru na rohu Havlíčkova a Smetany, cítí jen klid. Jen někteří z nich, když zavřou oči a ztichne městský shon, slyší v dálce ten jediný, hluboký tón, který v roce 1898 změnil život jednoho zbloudilého člověka.