Příběh: evangelický kostel v Soběslavi
Klíč se otáčel v zámku a dveře se otevřely do tmy, která voněla po včelím vosku a starých knihách.
Vstoupil jen proto, že ho sem vedla nějaká hloupá zvědavost. Soběslavský evangelický kostel stál tam, kde se kdysi sbíhaly povozky od nádraží a kde se po večeřích chodilo na mši, aniž by někdo věděl, co se vlastně děje za těmi zavřenými dveřmi. Ale dnes tu byl sám, s kapesníkem svázaným kolem krku – jako by se chtěl udusit, než by se nechal udusit jinak. Jméno mu bylo Kryštof, ale nikdo ho tak už dlouho nevolal. Teď ho volali *ten zloděj z mlýna*, *ten, co ukradl nejen peníze, ale i důvěru*.
Vnitřek kostela byl chladný, jako by ho nikdo nedýchal. Světlo z jediné lampy na stěně padalo na lavice, které se zdály prázdné, ale Kryštof věděl, že nejsou. Někdo tu seděl. Neviděl ho, ale cítil to jako dech na krku. Posadil se na první lavici, kde ležela Bible s roztrženým koženým pouzdrem. Otevřel ji náhodou – nebo snad ne – a prsty se mu zastavily na verši: *„Kdo má uši k slyšení, ať slyší.“* Zvedl hlavu.
Za oltářem stál muž v černém plášti, který tam neměl co dělat. Nebyl to žádný kněz – ten byl v Kardašově Řečici, a Kryštof tam nikdy nebyl. Muž měl tvář jako vyřezávaná do dřeva, ale oči… oči byly živé, jako by ho prohlížely skrze stěny. *„Ty jsi přišel pro klíč,“ řekl hlasem, který zněl jako listí v zimě.*
Kryštof se zvedl. *„Nerozumím.“*
Muž se usmál – nebo snad jen stáhnul rty. *„Každý, kdo ukradne, přijde sem. Někdo pro peníze, někdo pro lásku, ty jsi přišel pro odpuštění.“* Vytáhl z pláště malý železný klíč a hodil ho na lavici. *„Vezmi ho. Ale pamatuj: dveře se otevřou jen jednou.“*
Kryštof klíč vzal. Byl studený, jako by ho někdo právě vyndal z lednice. Když se otočil, muže už tam nebylo. Jen lampička hořela jasněji, jako by se světlo soustředilo na něj. Za oknem se ozvaly kroky – někdo přibíhal po chodbě. *„Kryštofe!“* volal starý Jindřich, šenkovský z ulice, který mu byl jediným přítelštěm, co mu ještě mluvil. *„Co tu děláš? Město je plné hlásek, že tě hledají!“*
Ale Kryštof už neposlouchal. Klíč mu hořel v dlani. Vzal ho a šel ven, kde ho čekalo nádraží, odkud jednou odjížděli lidé, kteří už se nevracejí. A když se podíval zpátky, kostel už nehořel světlem lampy, ale něčím jiným – jako by ho osvětloval někdo, kdo stál za jeho zády.
Jindřich ho chytil za rameno. *„Pojď, rychle!“* Ale Kryštof se vytrhl. *„Nech mě.“* A když se podíval na klíč v ruce, byl prázdný. Jako by nikdy nic nebylo. Ale dveře kostela se za ním zavřely s takovým tichým cvaknutím, že se mu zdálo, jako by někdo zavřel i jeho budoucnost.
Dnes už Kryštof nikdy neukradne. Ale když prochází kolem kostela, někdy se zastaví a podívá se na okno, za kterým se zdá, že někdo čeká. A vždycky, když tam zvedne ruku, někdo tam zvedne ruku s ním. A nikdy neví, kdo to je. Ale ví, že to není náhoda.