Příběh: evangelický kostel ve Sloupnici
Bylo to ve středu, kdy se Martin nacházel uprostřed zeleného dvora evangelského kostela ve Sloupnici, podobného chrámu sám sobě v klasicistním úpadku. Půda pod nohama měla chuť vlhkosti, což připomínalo čerstvý déšť ačkoliv nebylo vidět ani stínu mraku na obloze. Sáhl do kapsy po zvoníku svého košile, jakoby hledal odpověď, kterou tam nepovažoval za skutečnou. Jeho myšlenky byly napjatě zaměřeny na to jediné — odpuštění.
V úsvitu té doby vypadal kostel s volutovým štítem, jako by čekal v klidu na příchod někoho zvláštního. Bylo v tichu a chladném vzduchu patrné, jak se zvonice za ním skrývá za mlhavou korunou stromů, odzrcadlující temnoty, které ještě ani nepoznal.
Martin si připomínal slova posledního kazatele. András Ákoss byl to jistě, jeho hlas se v kostelním prostoru uklidňoval jako potůček. „Zemřete k světu a zrozen budete novým tvorem," znělo stále ve srdci Martinově, ale přesto mu to neosvětlovalo cestu ven z jeho vnitřního pátrání.
Dívaje se kolem sebe, zpozoroval jak sluneční paprsky prolézaly stíny mezi růžovými listy a oslnily ho světlem tak mocným, že mu oko nemohlo upustit od jeho bledého lesku. Přestože byl to den bezvětrného klidu, náhle se na něj ozval krocaní, které se zdařilo proniknout až do výšky světla.
V okamžiku, kdy si nechal paprsky na tváři, slyšel šepot. Nebylo to slovo, ale jakoby citace jeho vlastního nitra, která mu říkala: „Nechtěl bys začít znovu?" Zdálo se, že přichází z uvnitř kostela nebo možná ze samotné země pod ním. Martin se jen pokroutil hlavou, nedokáže uvěřit svým smyslům.
Sledujíc paprsky pronikající skrze vzdálené okno kostela, poznal tu chvíli, že to nebyla náhoda. Vnitřní záchvaty, jako by se mu otvíraly dveře do jiného světa, kde byl každý hlas a každé slovo plné znamení. Pocit toho, že před ním stojí přechod, ho naplnil takovou intenzivností, že mu i teplo jeho těla se zdálo být na okamžik otepleno.
Přestože byl skeptický a srdcem plný otázek, věděl jistě: něco se změnilo. Půda pod nohama již není stejná jako dříve, když se k nim připojila chuť naděje mezi chladem. Šel vpřed, hluboko do kostela, aniž by si uvědomil, jak mizivý vzhled světla zůstává za ním.
Ve slunečném proudu uvnitř se setkal s knihovníkem Andorom, který byl před kostelem. Jeho oči se jen okamžik dotkly Martina a přesto mu daly pocit jakoby zasáhly nejhlubší vrstvy jeho duše.
„Síla ležící v těchto stěnách," řekl Andor, jako by četl myšlenky Martinovy. „Mnozí jsou přitahováni z dálky nevyslovitelným poutem — někdy ani nerozumí proč."
Martin se jen kýval, aniž by mu slova vycházela napříč rtoma. Cítil, že tohoto místu nepotřebuje říkat více než přísahat pokání a odvahu k novému začátku.
Jak se vrátil na venkovný dvůr, uvědomil si změnu, která proběhla — jakoby v kostele zanechal část své starosti. A přestože byl otevřené otázky, Martin jistě věděl: nebylo to pouze náhodou.
Většina lidí do kostela chodila dodnes — a někteří přicházeli znovu, když chtěli najít odpověď na otázku, kterou nikdo nevěděl. A tedy i Martin, který byl dnes uprostřed záhady svého života, se odvracel do dalšího směru — znovu osvícený a s novým cílem v duši.