Příběh: Falkenštejn
„Zatni ty ústa, Jindřichu, nebo ti zlomím prsty, kterými tak rád počítáš cizí zlato!“
Hlas rýznul do ticha pískovcové síně jako nůž do syrového masa. Jindřich Berka z Dubé se jen ušklíbl a pomalu, s provokativní pomalostí, přisypal hromadu mincí z Lužice do dřevěné truhly. Kovové mince cinkaly o sebe v rytmu, který v úzkém prostoru hradu zněl skoro jako smích. Vzduch v místnosti byl těžký, cítit z něj byl pach starého prachu, vlhkého kamene a levnéhotupovalyho tuku z jediného svícence, který vrhal na stěny dlouhé, tančící stíny.
„Jsme v bezpečí, otče,“ odpověděl Jindřich a pohledem sklouzl k úzkému oknu se sedátky. „Tady nahoře, v těchto skalách, nás nikdo nenajde. Je to pevnost vytesaná do samotného těla země. Kdo sem vyleze, ten už není z tohoto světa.“
Hynek Berka z Dubé ne odpověděl. Stál u stěny a prsty přejížděl po chladném, hrubém povrchu pískovce. Cítil, jak mu pod kůží pulzuje hněv, ale v hloubi břicha měl zvláštní, mrazivý pocit. Ten hrad, ten Sokolí hnízdo, do nichž se vytesali, nebyl jen úkrytem. Byl to kámen, který všechno pohlcoval. Všiml si, že v rohu síně, tam, kde se prostor zužívá do malé kaple, stojí někdo, kdo tam předtím nebyl.
Byl to Nice Hokacker. Bývalý hejtman, muž, který znal každou spáru a každou tajnou cestu v těchto skalách. Stál v polostínu, nehybně, s rukama sepjatýma před sebou. Jeho oči byly dvě černé díry, v nichž se neodrážel ani plamínek svíce.
„Přinesli jste sem věci, které do těchto skal nepatří,“ pronesl Nice tichým, chraplavým hlasem, který zněl, jako když se třou o sebe dva kameny.
Jindřich vybuchl smíchem. „Co teď budeš kázat, starý hrobníku? Že nás skály pohltí? Podívej se kolem sebe! Jsme pánové tohoto místa. Máme meče, máme peníze a máme výšku, která nás chrání před všemi královskými vojáky.“
Hynek se otočil k Niceovi. „Co tím myslíš, hejtmane? Co je tady, co by nás mohlo zastrašit?“
Nice ne odpověděl hned. Pomalu zvedl ruku a ukázal na stěnu, kde byla vytesána malá niky. „Tento hrad není postaven pro lidi, pane Berko. On je vytesán, aby něco udržel uvnitř. A vy jste právě otevřeli dveře, které měla zůstat zavřená.“
V tu chvíli se v síně rozlehlo ticho tak absolutní, že slyšeli vlastní tlukot srdcí. Pak se ozval zvuk. Nebyl to hřmot ani křik. Byl to jemný, rytmický škrab, jako kdyby tisíce drobných drápů vytesávaly do pískovce zevnitř zdi. Zvuk přicházel zpod jejich nohou, z hloubky skály, kde se mísily základy s temnotou.
Jindřich ztuhl. Jeho ruka, která před chvílí tak sebevědomě hýbala zlatem, nyní třesala. „Co je to za nesmysl?“ vyštěkl, ale v hlase mu chyběl pevný základ.
Hynek pocítil náhlý, pronikavý chlad, který mu vnikl až do morku kostí. Podíval se na Nicea, aby mu řekl, ať přestane s těmito hrami, ale místo hejtmana tam viděl jen prázdné místo. Nice Hokacker zmizel. Prostě tak, bez jediného kroku, bez jediného šustění šatů. V místnosti byli teď jen otec a syn, obklopeni tichem, které začalo být tíživé jako hrobová deska.
„Nice!“ zařval Jindřich a rozběhl se k výchozímu průrvu. „Kde jsi, ty starý lišáku!“
Jenže když došel k úzkému průchodu, který vedl dolů k předhradí, zastavil se. Průrvu, která byla před chvílí volná, byla teď zaplněna hustou, šedou mlhou, z níž se ozývalo stejné škrabání, které slyšeli v síně. A z té mlhy se pomalu, velmi pomalu, začal vynořovat obraz. Byla to postava, která vypadala jako Nice, ale její pohyby byly křečovité, nepřirozené, jako by ji někdo tahal za neviditelné nitě z hloubky země.
Postava nemluvila. Jen pomalu zvedla ruku a ukázala na zlaté mince v truhle. Pak se její tvář začala měnit, kůže se napínala a praskala, odhalujíc šedý, porézní kámen místo masa.
Hynek se vtísnil do rohu síně, hřudičky pískovce mu rýpaly do zad. Viděl, jak jeho syn, ten odvážný loupežník, ztuhl v naprostém děsu. V ten moment zhasla svíce.
Tma, která následovala, nebyla jen absence světla. Byla to tma, která měla váhu. V ní bylo slyšet jen jedno: zvuk, jak se těžké, kamenné prsty pomalu uzavírají kolem hrdla někoho, kdo už nemůže křičet.
Když se o mnoho let později do těchto skal vrátil první z cestovatelů, našel vytesané světničky prázdné. Jen v jedné z nich, v té nejhlubší, ležela jedna jediná zlatá mince, zapuštěná tak hluboko do pískovce, jako by ji tam někdo vtloukl s neuvěřitelnou silou.
Skály nad Jetřichovicemi stále mlčí, ale kdo tam dnes stoupá, může v tichu cítit, jak ho z hloubky pískovcových spár někdo pozoruje.