Příběh: fara horního evangelického sboru ve Vsetíně
„Kde jsi to sakra schoval, ty starý lbe!“, zařval Juro a svaly na jeho předloktích napjaly se jako tětivy luku, když s prudkostí hodil dřevěnou stoličkou proti zdi. Prach z rozbitého dřeva mu zaslepil oči, ale on se ani neklidil. Stál v malé místnosti s nízkým stropem, kde vzduch voněl po starém papíru, vlhkém vápně a těžkém tabáku, který kouřil jeho otec.
Starý Matěj jen pomalu přikývl hlavou a dál se díval z okna na strmý svah, kde se v ranní mlze rýsovaly obrysy nové budovy. Byla to fara, čerstvě postavená, s bílými zděnými štíty, které v ranním světle vypadaly jako maják nad celým Vsetínem. Pro většinu lidí v sboru to byl symbol víry a nového začátku, ale pro Juru to byl hrob jeho nadějí.
„V tom domě je to, co nám patří,“ syčel Juro a přistoupil blíž k otci. „Ten list z ciziny. Ten, co říká, že ta pole u potoka jsou naše, ne souseda. Kde jsi ho nechal?“
Matěj se konečně otočil. Měl tvář jako rozorané pole, hluboké vrásky, do kterých se vžrála desetiletí tvrdé práce na hlíně, která člověka buď nakrmila, nebo ho pohřbila. V očích mu však nebylo vidět strachu, jen zvláštní, tichý klid.
„Voda z potoka teče stále stejným směrem, synu,“ odpověděl Matěj chraplavě. „A země, která nás živí, není kousek papíru v šuplíku. Je to pot v čele a mozoly na dlaních.“
Juro vybuchl. Pro něj nebylo důležité, kolikrát se v životě ohnul nad pluhem. Chtěl uznání, chtěl moc, chtěl ty luhy, které mu soused už roky vnímal jako své. Celou noc nemohl spát, jen v hlavě přehrával scénu, jak vtrhne do té nové fara, kde se schovávaly záznamy sboru a dopisy kazatelů, a vytrhne z archivu to, co mu zajistí bohatství.
Vyběhl z domu do chladného ranního vzduchu, který mu štípal v plicích. Cesta vzhůru k faře byla strmá a kamení v botách ho tlačila do pat. Když dorazil k budově s sedlovou střechou, zastavil se. Fara stála tam hrdě a tiše, jako by věděla všechno o lidech, kteří kolem ní chodili. Juro nečekal na svolení. Vtrhl dovnitř, kde bylo ticho přerušováno jen tloukláním hodin a vzdáleným zvukem zvonku.
V místnosti, kde se uchovávaly spisy, našel starý chest, těžkou truhlu z tmavého dřeva. Prsty se mu třásly, když přejížděl po zámku. Hledal list, který měl změnit jeho osud. Prohledával papíry, dopisy z ciziny, záznamy o tom, jak se sbor kdysi rozdělil na horní a dolní, jak se lidé tajně scházeli v lese a jak se konečně dočkali svého místa pod nebem.
Mezi stránkami jednoho starého zápisníku našel lístek. Nebyl to však deed k půdě. Byl to dopis jeho otce, psaný před mnoha lety, určený pro Juru, až jednou dospěje.
„Synu,“ četl Juro nahlas a hlas se mu začal třást, „pole, o kterých hádáš, jsem už dávno daroval těm, kteří je skutečně milují a pečují o ně. Ne proto, abych tě okradl, ale proto, abys přestal hledat bohatství v papírech a začal hledat smysl v lidech. Kdo vlastní jen zemi, je jejím otrokem. Kdo vlastní klid v duši, je pánem světa.“
Juro pomalu klesl na kolena. Vzduch kolem něj byl najednou těžký, jako by ho tlačily k zemi všechny ty kameny z okolních vršink. Díval se na bílé stěny fara, které ho obklopovaly, a poprvé v životě pocítil, jak je malý.
Vysázil se z budovy v tichosti, bez hněvu, s prázdnýma rukama, ale s něčím, co mu v hrudi tlouklo jako zvon. Šel zpět k otci, k tomu starému muži s tváří jako rozorané pole, a poprvé po mnoha letech ho objal tak pevně, až mu z plic vyrazilo všechno zbytečné.
V těch tichých chodbách fara zůstal ležet prach z rozbité stoličky a echo hádky, kterou utišilo jen pochopení.