Příběh: fara (Nové Město)
„Tady to končí, ty blázne, víc ti nedám ani groše!“ zařval pan Matěj a svaly na jeho hrdle zruděly jako zralá řepa. V rukou svíral tlustý kožený vak s mincemi, který pevně přitiskl k hrudi, zatímco v srpnovém žáru pražského Nového Města mu po čele stékaly horké proudy potu.
Karel stál před ním v roztrhaném lněném košili, s prsty černými od hlíny a s pohledem, který se nenechal zlomit. V levé ruce držel malý svitek papíru, v pravé jen prázdnou dlan. Přišel z hlubokého venkova, z míst, kde se země dře anebov hroutí, a v Praze se cítil jako v cizím světě, kde i vzduch chutnal po drahém tabáku a městském prachu.
„Slibal jste, že když dovezu ty nejlepší sýry a vlnu, pomůžete mi s vykoupením dlužníků za pole,“ odpověvěl Karel tichým, ale pevným hlasem. „Moje rodina tam hnijí v blátě, pane Matěji. Děti nemají co jíst.“
Matěj jen odfrkl a s pohrdáním pohlédl na Karlovy rozestřené boty. V té chvíli oba stáli u vysoké ohradní zdi, která je oddělovala od ticha vnitra fary. Za nimi se tyčila nová budova, čerstvě vyvázaná, s bílým průčelím, které oslňovalo v poledním slunci. Vzduchem se nesla vůně čerstvé maltové omítky a vlhkého kamene, smíšená s těžkou vůní lilií z blízké zahrady.
Karel se podíval na reliéf svatého Jana Nepomuckého nad vstupem. Ten svatý vypadal, jako by i on mlčel o tajemství, která by mohla zničit muže jako Matěje. Karel věděl, že v tomto městě slovo prostého člověka váží méně než prach na botách panovníků. Přesto v něm vzpálala tvrdohlavost, kterou zdědil po otci.
„Pokud mi nepomůžete, zůstanu tady. Budu spát u té zdi, dokud mě nevyženou stráže, nebo dokud mi neuvěříte, že jsem svou práci udělal,“ řekl Karel a pomalu si sedl na kamenné schody.
Matěj zrudl ještě víc. „Tady je to fara! Svaté místo! Ne možeš tady takto sedět a špinit ten nový povrch svou chudobou!“
Karel se jen pousmál, byl to suchý, selský úsměv, který znamenal, že hra teprve začíná. „Právě proto tady sedím. Kdo by vás v tomto vznešeném dvoře posmál víc než svatý Jan sám? Možná byste chtěl, aby vás viděli jako muže slova, ne jako lháře v hedvábí.“
Matěj ztuhl. V Praze roku tisíc devět set čtyři byla pověst všechno. Pohled na bohatého obchodníka, který zrazuje prostého dělníka přímo před branami božího domu, byl riskem, které si nemohl dovolit. Okolem začali procházet lidé v klobucích a s holkami, zastavovali se a zvědavě hleděli na ten neobvyklý spor.
„Ustup, ty nędobě! Tady nepatříš!“ zasyčel Matěj, ale v jeho hlase už nebyla ta jistota.
Karel se nepohnul. Díval se nahoru na terasu s balustrádou, kde se v stínu arkád pohybovaly postavy v černých rouchách. Cítil chladivý průvan, který vyvěval ze zahrady, kde mezi sochami svaté Anny a Panny Marie šuměly stromy a skrývaly zbytky starého světa. Ten kontrast mezi novým, čistým domem a starými, rozbitými kameny v zahradě mu připomínal jeho vlastní život – neustálý boj mezi nadějí a troskami.
Po dlouhé minutě ticha, přerušované jen vzdáleným zvoněním kostela svatého Jana Nepomuckého, Matěj vyškubal z vaku hrst mincí a s odporem je do dlaně Karla vrhl.
„Vezmi to a zmiz! Ať tě v tomto městě už nikdo nevidí!“
Karel mince pevně sevřel. Vstal, otřepal si kalhoty a podíval se naposledy na vysokou zeď a na tiché klenby fary. Věděl, že vyhrál, ale věděl také, že cena za spravedlnost v Praze je vysoká.
Když odcházel ulicí Vyšehradskou, neohlížel se. Zůstavil za sebou bílé zdi a vůni lilií, ale v srdci nesl pocit, že právě v tomto městě, mezi novým betonem a starým kamenem, našel svou vlastní hrdost.
Kdo dnes vstoupí do té zahrady a dotkne se chladného kamene starých soch, možná ještě ucítí ten selský vzdor, který se do základů domu vryln hlouběji než samotná omítka.