Příběh: Fara (okres Strakonice)
Václav zatnul prsty do horkého jílu a hodil další hrudku na dřevěnou formu, až mu v uších zalehlo. „Kdybychom neměli ty zatracené cihly na nové chlévy, tesaři by dávno spravili krov nad maštalí, než přijde mraky obtěžkaná zima,“ ulevil si hlasitě a otřel si zpocené čelo od rmutu a hlíny. Vzduch voněl spáleným mlázím a mokrou slámou, neboť o kus dál, vedle kostela svatého Václava, hořela stará vrbová kůra v ohništi souseda Řehoře.
Rok Páně tisíc sedm set padesát osm přinesl do Kadova víc potu než úrody. Nově postavená barokní budova fary sice hrdě čněla nad návsí a její mansardová střecha shlížela dolů na chalupy s jistou vážností, ale uvnitř stěn vonících ještě vápnem se nikdo nesmál. Hospodářství potřebovalo střechu nad hlavou dřív, než první plískanice rozmrazí bláto na dvoře. Václav nebyl kněz, ale zedník z nedalekého Málkova, kterého si místní rychtář najal na stavbu celého církevního dvora. Práce ho ale tížila víc než plný pytel obilí. Doma v chalupě na něj čekaly čtyři krky a prázdná truhla na mouku.
Zpoza ohradní zdi se ozvalo křupnutí suché větve. K bráně přistoupila stařenka Dorota, v ruce třímala hliněný džbánek s kyselým pivem a v očích měla víc vrásek než starý dub na návsi. Nepozdravila. Jen postavila nádobu na zem, tiše přejela prstem po čerstvě omítnuté zdi fary a zadívala se kamsi do dáli, kde se nebe mísilo s kouřem z komínů.
„Václave,“ začala sípavě, aniž by spustila zrak z malty. „Záboří už nás nechce. Farář odtamtud sem odmítá chodit v dešti. Říká, že kadovská cesta je na zlomení vazů.“
Zedník se narovnal, v kříži mu nepříjemně křuplo a opřel se oběma dlaněmi o bedra. „Tak ať si křičí. My máme vlastní stavbu. Podívej na ty klenby dole ve sklepě, ty vydrží i čerta. A tahle fara? Ta tu bude stát, i kdyby se celé strakonické panství propadlo do země.“
Dorota si povzdechla, až se jí ramena zatřásla. „Stavět umíš, to já nepopírám. Ale k čemu nám bude pevná fara, když v ní nebude mít kdo sloužit mši a křtít děti? Včera porodila kovářova žena chlapce. Leží v té studené chalupě a nemá kdo nad ním pronést požehnání. Kněz sídlí daleko a sníh už padá na šumavské hvozdy.“
Václav neodpověděl. Vzal do ruky lžíci a vztekle uhladil spáru mezi cihlami. Věděla, co dělá. Pokaždé, když chtěla od lidí v obci víc, než mohli dát, přišla s dětmi. A on věděl totéž co ona. Barokní zdi z roku sedm set padesát osm sice vypadaly vznešeně, ale duši jim musel vdchnout člověk, ne malta.
Uplynula desetiletí a pak celá staletí. Oheň roku osmdesát jedna sežhl hospodářské budovy, ale lidé je postavili znovu. Kněží se střídali jako roční období, až do onoho říjnového dne roku devětačtyřicátého, kdy poslední duchovní zamkl těžké dubové dveře na dvakrát, klíč vhodil do kapsy a odešel polní cestou pryč z obce, aniž by se ohlédl. Místo modliteb pak v padesátém šestém roce naplnil klenuté místnosti fary dětský pláč, když sem sestry v bílých čepcích přinesly váhy a první lékárničky pro matky z celého kraje.
Ale tenkrát, v tom osmém roce osmnáctého století, o tom ještě nikdo nic nevěděl. Václav jen zvedl těžkou ohlávku, hodil ji přes rameno a podíval se na Dorotu.
„Zítra přivedu tesaře,“ zamumlal a utřel si krev z odřeného palce do kalhot. „Ať ta střecha drží, i kdyby sem měl blesk udeřit dvakrát.“
Když o mnoho let později nové stroje odhrnovaly staré nánosy omítky na východní stěně a dělníci objevovali pod vrstvami vápna původní barvy barokní fasády, v cihlách pod okny patra stále zůstávala otištěná hrubá stopa po zedníkově prstu, zatlačeném do hlíny ve chvíli, kdy se rozhodovalo o tom, zda Kadov zůstane opuštěnou samotou, nebo domovem.