Příběh: fara u kostela Stětí sv. Jana v Hostivaři
„Kde jsi to schoval, ty starý lišáku, kde jsi to schoval!“ zařval Matěj a tloukl pískovcovým kamenem do hrubé zdi, až mu z rukávů sypal prach. Stál v úzkém dvorci u fary, kde vlhký chlad stoupal ze země jako mlha a pálil ho do chodidel skrz potrhané boty. Pod ním byla hloubka sklepů, nad ním se tyčily zdi domu, který sice vypadal vznešeně, ale pro Matěje byl jen hrobem jeho naděje.
Vedle něj stál far Matěj, muž s tváří jako vyhlazený obrubník a očima, které viděly víc, než kolikrát za život mluvil. Far jen tiše odhrnul krajku u rukávu a sledoval, jak se mladý sedlák v zoufalství vrhá proti zdivům. Matěj přišel z polí, s dlaněmi rozbitými od rýčování v těžké hostivařské hlíně. V kapse měl poslední mince, které mu zbyly z prodeje dvou kräv, a ty všechno vložil do sázky s místním obchodníkem o kusy půdy, které mu patřily od otce. Prohrál. Ne proto, že by byl hloupý, ale proto, že věřil slovu muže, který měl srdce z ledu.
„V tom domě je poklad, otče! Vím, že tu je! Starý farař předtím, než odešel, říkal, že v těchto zdech zůstalo něco pro ty, co přijdou po nás v nouzi,“ lapal Matěj po dechu a zíral na fasády, které ho v tom nízkém dvorci obklopily jako stěny věznice.
Far se pomalu pohnul. Jeho kroky zněly dutě, když stoupal po venkovním schodišti. Zastavil se a pohlédl dolů na Matěje. Vzduchem se nesla vůně vlhkého pískovce a blízkého kostela, kde právě zvonili k večerní modlitbě. Ten zvuk byl jako úder kladivem do rozbitého srdce.
„Poklad není v kamenech, Matěji. Poklad je v tom, co člověk dokáže z těch kamenů vybudovat, když už nemá nic jiného,“ odpověvěl far klidně.
Matěj zakřičel, kopnul do země a svalil se na kolena. Byl hotov. Ztratil půdu, ztratil čest a zítra bude muset odejít z vesnice jako žebrak. V ten moment ho far vzal za rameno a táhl ho dovnitř. Přešli přes plackové klenby přízemí, kde panoval mrazivý klid, a vyšli po tříramenném schodišti do horního sálu.
Když Matěj vzhlédl, ztumlil se. Nad hlavou měl strop, který nebyl jen bílou plochou. Byla tam malba. Barvy, které i po letech svítily jako drahokamy v temnotě. Ornamenty se kroutaly jako živé viny, tvořily spirály, které vypadaly, že se hýbou, když do nich dopadl slabý svit svíček. Matěj ztuhl. Zapomněl na dluhy, na hněv i na svou ztrátu. Díval se nahoru a poprvé za deset let pocítil, že svět není jen bláto a tvrdá práce, ale že existuje i krása, která není na prodej.
„Tohle je ten poklad,“ šeptal far. „Kdo vidí tohle a stále chce jen zlato, ten je chudší než ty s prázdnou kapsou. Půjdu s tebou za obchodníkem. Zaplatím tvé dluhy z farního fondu. Ale na podmínku, že každou sobotu přijdeš pomáhat s zahradami a budeš tady sedět a dívat se na ten strop, dokud se tvá duše nenaučí klidu.“
Matěj nepromluvil. Jen s dlaní přitisknutou k chladné zdi fary zíral nahoru na ty barevnétočeny. Věděl, že mu far právě daroval víc než jen půdu. Daroval mu důvod, proč znovu vstávat ze lůžka, i když ho v zádech pálila práce na poli.
Mnoho let poté, když už byl Matěj sám starým mužem, často sedával v tom dvorci a hleděl na zdi, které kdysi chtěl rozbít. Věděl, že někde v těch prostorách, mezi klenbami a v barvách na stropě, zůstal kousek jeho vlastního života, který se tam znovuzrodil.
Kdo dnes vstoupí do ticha farního domu a zvedne zrak k lístům na stropě, možná vciąż uslyší ozvěnu křiku zoufalého muže, který se zde našel.