Příběh: fojtství Vidnava

„Kde jsi to schoval, ty starý blázne!“ křičel Lukas Warmbrunn a jeho hlas se odrážel od bílých stěn domu, až to znělo jako údery kladiva do kovadliny. Vzduchem se vznášel těžký pach vlhkého pískovce a starého dřeva, který v srpnovém žáru houstl a lepil se na hrdlo. Lukas stál uprostřed místnosti s plochým stropem a v rukou svíral kousek potrhaného pergamentu, zatímco jeho bratr, tichý a vyzáblý Antonín, jen seděl v koutě a hleděl prázdným pohledem do okna, kde se za šambránami třáslo horký vzduch.

Antonín neodpovídal. Jen pomalu zvedl ruku a ukázal prstem směrem ven, k hlavnímu průčelí, kde v nehybném vzduchu stál svatý Florián. Ta pískovcová postava vojína s vědrem v ruce vypadala v tom poledním světle téměř živě, jako by jen na okamžik ztuhla, aby mohla sledovat vše, co se děje v domě. Lukas s prskáním vyběhl z dveří pod segmentovým záklenkem a dopadl nohama na prašnou ulici.

Bylo to roku 1829, krátce poté, co voda z poslední velké povodně konečně ustoupila a zanechala v základech domu studený chlad, který nešel zahřát ani letním sluncem. Lukas věděl, že Antonín našel něco, co v rodině Warmbrunnů zůstalo skryto po generace. Nebyl to zlatý poklad, ale něco mnohem nebezpečnějšího – dopis, který zpochybňoval právo jejich rodiny na tento dům a naznačoval, že skutečné centrum moci ve Vidnavě nikdy nepatřilo těm, kteří se zde tvářili jako páni.

„Tady to je, v kameni,“ zašeptal Antonín, který se vtáhl za bratra. Lukas se prudce otočil. Antonín stál u paty sochy svatého Floriána. Jeho prsty přejížděly po chladném pískovci hruškovitého podstavce. Lukas sledoval pohyb bratrových prstů a všiml si, že Antonín nehledá v prázdné kartuši, ale hmatá někde hlouběji, tam, kde se socha spojuje se svým základem.

V ten moment se stalo něco, co Lukas nedokázal vysvětlit. Obloha byla jasně modrá, bez jediného mraku, přesto se najednou ozval zvuk, jako by někdo z hloubky země rozbil obrovský skleněný zvon. Země pod jejich nohama jemně zavibrovala a z pískovcového vědra v ruce svatého Floriána začala vytékat voda. Nebyla to jen kapka nebo vlhkost zpodmíněná stínem. Byla to čistá, ledová proudová voda, která s tichým šumením stékala po rukyni sochy a dopadala na sokl, kde s každým kapáním vyrazila nová vlna chladu.

Lukas ztuhl. Voda z kamenného vědra stékala přímo na místo, kde Antonín hledal. Voda však netekla náhodně. Vytvářela na pískovci přesný obraz – mapu nebo symbol, který trval jen několik sekund, než se vsákl do kamene. Antonín se vrhl vpřed a pokusil se ten obraz zachytit do paměti, ale vteřinu poté voda přestala téct. Prostě zmizela. Svatý Florián opět stál v nehybném kontrapostu, lícem k ulici, s prázdným vědrem v ruce.

Lukas se podíval na svého bratra. Antonín měl v očích výraz člověka, který právě zahlédl něco, co mu změnilo smysl existence. „Viděl jsi to?“ vydechl Lukas, ale jeho hlas zněl teď slabě. Antonín jen pomalu přikývl a poté se bez slova otočil a odešel zpět do domu, aby zavřel dveře za sebou.

Od toho dne už Antonín nikdy nemluvil o tom, co v pískovci vyrysovala voda. Zmizel z domu o několik měs později, beze stop a bez dopisu, zanechávajíc Lukase samotného v domě, který sice vypadal vznešeně svým klasicistním řádným vzhledem, ale v jeho stěnách stále přetrvával studený pocit vlhkosti.

Lukas léta pozoroval sochu svatého Floriána. Sledoval, jak čas pálí pískovec a jak se na sokle později objevovaly značky dalších povodní, jako ta z roku 1903. Ale žádná z těch vod nebyla jako ta, která vytekla z kamenného vědra v jeden bezmrazý srpnový den.

Kdo dnes stojí u toho domu v ulici Svobodova, možná spatří jen krásnou stavbu a tichého svatého. Ale pokud přiloží ucho k pískovci vteřinu předtím, než zapadne slunce, možná uslyší tiché šumění vody, která stále hledá cestu k tajemství, které Antonín Warmbrunn vzal s sebou do hrobu.