Příběh: Francouzská (Zábrdovice (Brno-střed))
Když muži z Francouzské ulice našli v noci na prahu Šrámkova domu černou sošku s očními důlky hlubokými jako studny, věděli, že to není žádná hra.
Byla tam ležela mezi rozbitými cihlami a popelovými zbytky, jako by ji někdo tam položil až teď, po letech. Soška z černého kamene, tak malá, že by se vešla do dlaně, ale její oči — ty byly živé. Nebo aspoň tak se zdálo, když na ni dopadaly žluté plameny z hořícího smetí na hromadě naproti. Muži se zastavili uprostřed ulice, kde ještě před týdnem stál dům Československého Orla, a ani jeden z nich neřekl ani slovo. Jen se podívali na sošku a pak na sebe.
„To není náš nález,“ řekl konečně starý Honza, který pracoval na Francouzské už od doby, kdy se tu ještě říkalo Franz-Josef-Strasse. Jeho ruce, pokryté jizvami a sazemi, se třásly. „Tohle není z toho starého pohřbu.“
Pohřeb, o kterém se mluvilo už generace. O tom kouzelníkovi, který ležel tam pod ulicí s mamutími kly a stovkami ulit, pokrytý červenou barvou jako by ho pohřbívali za slunce. Ale tato soška… ta byla jiná. Měla tvář, která se zdála plakat, i když z ní nekapala ani kapka. A vůně — ta je přivedla sem. Nebo snad to byla vůně, která je přivedla k ní?
„Vezměte ji,“ řekl Honza nakonec. „Ale nechte ji tady na noc. Jestli je to nějaké zboží, tak ho někdo přijde vyzvednout.“
Sošku položili na práh, mezi rozbité sklo a popel. Když se muži rozcházeli, Honza se ještě jednou podíval zpět. V okně naproti ho sledovala stínová postava, vysoká, v něčem tmavém, co se hýbalo jako by se nesla po vodě. Ale okno bylo prázdné. Jen tmavé sklo a měsíc, který se odrážel v kaluži ulice.
---
Následujícího rána byla soška pryč. Na jejím místě ležela jen malá hrst popela a několik ulit, jako by někdo rozházel jejich náhradu. Muži se shromáždili u křižovatky s Přadláckou, kde před sto lety našli toho prvního — kouzelníka s jeho milodary. A tam, kde byl nález, stál teď jen betonový sloupek s vybledlým nápisem: *Francouzská*.
„Co když to není náhoda?“ zašeptal mladý Václav, který měl ještě vlasy černé jako noc. „Co když to byla odpověď?“
Honza se podíval na jeho ruce, které držely starou fotografii z roku 1946 — na ní byl záběr z Francouzské ulice, kde stál dům Československého Orla, a v popředí něco, co vypadalo jako pohyblivý stín. „Odpověď na co?“ zeptal se. Ale ani jeden z nich neodpověděl.
Protože někde pod ulicí, tam kde ležel kouzelník s jeho mamutími kly a stovkami ulit, se něco probudilo. A čekalo.