Příběh: Fürstenberský palác
„Kde jsi to schoval, ty blázne, kde jsou ty plány!“ Václav Berka z Dubé a Lipé utíral pot z čela a jeho hlas se rozléhal prázdnou prostorou, kde ještě před chvílí voněla hlína a čerstvě vykopané základy. Stál uprostřed svého nově zakoupeného pozemku na Malé Straně, v místě, kde dříve jen pasly ovce a rostly divoké byliny, a zíral na muže, který před ním stál s nehybným výrazem.
Ten druhý se jmenoval Matěj. Nebyl to obyčejný stavitel, ale muž, který přišel z dálek se znalostí geometrie, o jaké se v Praze tehdy jen šeptalo. Matěj v rukou svíral svitek z tlustého pergamenu, který pevně přitlačoval k hrudi. Kolem nich stál kostra budoucího paláce, jen pár zdí a hluboké jámy, které vlhkým chladem stýkaly kůži. Vzduch byl cítit vlhkostí z blízké řeky a pálivým dýmem z okolních krbů.
„Vše je v řádu, pane rada,“ odpověděl Matěj tichým, až příliš klidným hlasem. „Stavba bude přesně taková, jakou si přejete. Ale některé linie nesmí být vidět v očích smrtelníků. Jsou vytesány do samotného základu, do kamene, který už nikdy nevyjdute na povrch.“
Václav vyrazil vpřed a pokusil se Matějovi svitek vytrhnout, ale muž s nečekanou mrštností uskočil. Mezi nimi se rozlehlo jen tiché pleskání bláta pod těžkými boty. Václav byl mužem moci, císařským radou, zvyklým, že mu každý podřízený poslouchá. Přesto v Matějových očích viděl něco, co ho na okamžik paralyzovalo. Nebylo to zlost, ale zvláštní, téměř bolestné vědomí něčeho, co přesahuje lidské chápání.
„Co jsi do těch zdí vložil?“ vyhrkl Václav a jeho hlas poprvé zněl nejistě.
Matěj se pomalu otočil k severní části pozemku, tam, kde se později měla rozprostřít zahrada. Ukázal prstem na místo, kde právě teď hloubili sklepy. „Vložil jsem do nich ticho. A otázku, na kterou nikdo v tomto městě nenajde odpověď, dokud se nenaučí naslouchat samotným zdivům. Palác nebude jen domovem pro vaše tělo, pane rada. Bude to lapač času.“
Když se Václav znovu otočil, aby Matěje chytil za ramena, muž byl pryč. Zmizel v mlze, která náhle zaplavila ulici, jako by ho pohltil samotný vzduch. Na zemi však zůstal ležet jeden jediný předmět: malý, vyřezaný klíč z neznámého, černého kovu, který byl ledový na dotek, i když bylo horké léto.
Václav Berka z Dubé a Lipé nechal palác dokončit. Vznikla stavba s nádhernými sály a schodišti, která budila obdiv každého, kdo do ní vstoupil. Jenže Václav už nikdy neseznámil nikoho s tajnou, která ho trýznila. Každou noc, když v paláci zhasla poslední svíce a ticho se stalo hmatatelným, chodil do hloubek, do těch nejnižších sklepů, kde se dnes už dávno skladuje železo a ocel.
Stál tam s oným černým klíčem v ruce a přiložil ucho k chladnému kameni. Tvrdil, že slyší hlasy, které neznají lidskou řeč, a rytmus, který neodpovídá žádné známé hudbě. Hledal v pláních tajné dveře, skryté chodby nebo schované komnaty, ale architektura paláce byla dokonale logická a uzavřená. Žádný prostor v paláci neodpovídal rozměrů, které cítil v hloubce své duše.
Václav zemřel s tímto tajemstvím v srdci, ale vyprávějí si, že klíč zůstal v rodu, předávaný z ruky do ruky jako prokletí nebo dar. Kdo s ním sestoupil do hloubek, pocítil zvláštní tah k místům, která na mapách neexistují.
I dnes, když člověk prochází terasami zahrad nebo hledí na vysoké zdi budovy v Valdštejnské ulici, může mít pocit, že pod nohama leží něco víc než jen staré sklepy. Něco, co bylo vytesáno do kamene v roce 1580 s přesností, která odporuje zákonům stavitelství.
Kdo z nás dnes drží v dlani onen černý klíč a kdo z nás se odváží zaklepat na dveře, které nejsou vidět?