Příběh: Ganymedova kašna
„Kde jsi to schoval, ty blázne, kde jsi to schoval!“
Křik Matěje zněl v úzkých uličkách Vyškova jako úder kladiva do kovadliny. Matěj, městský strážce s tváří zrudlou hněvem a potem, tlačil mladého sochařského pomocníka do zádů v hlině. Mladík, který se jmenoval Jan, se jen třesl a zíral prázdným pohledem na náměstí, kde právě dokončili stavbu nové kamenné kašny. Vzduch voněl po čerstvě tesaném pískovci a vlhkosti, která stoupala z hloubi země.
Jan nepromluvil. Jen ukázal prstem směrem k kamennému čtyřlistu, ve kterém se tlanila čerstvá voda. Uprostřed stál orel s dítětem na zádech, ztělesnění božského únosu, a pod nimi řvoucí lev a delfín, z nichž stříkala voda do vany. Všechno vypadalo dokonale, barokně, vznešeně. Ale Matěj věděl, že v tom kameni je něco, co tam být nemělo.
Před třemi dny zmizel z radnice zlatý pečetní prsten, relikvie, která měla zaručit mír a řád v městě, jež se teprve nedávno vyškrábala z hrůz morového moru. Jan, který byl při stavbě kašny zodpovědný za poslední povrchové úpravy, byl viděn, jak v noci u fontány mluví s někým, kdo tam nebyl. A teď, když se v městě rozlehl zprávý o krádeži, byl Jan jediným podezřelým.
„Tvá mlčení tě nezachrání, Jene. Buď mi řekneš, kam jsi ten kov vložil, nebo tě nechám v žalárech, až ti ztuhnou prsty z mrazu,“ syčel Matěj a utáhl provazy na mladíkových zápěstích.
Jan se konečně podíval do očí strážce. V jeho pohledu nebyl strach, ale zvláštní, téměř blznivý klid. „Není to v kameni, pane strážce. Je to v proudu. Voda ho vzala, voda ho střeží.“
Matěj zvrátil oči. Přistoupil k kašně a začal v zoufalství hmatat v hloubce vany. Voda byla ledová, prosekala mu kůži na prstech, ale dno bylo hladké a prázdné. Zkoumal každou spáru u levského tlamy, každé rákosí, které tvořilo chrliče. Nic. Prsten byl pryč.
Když Janovy provazy povolily a strážce ho v hněvu pustil, aby mohl znovu prohledat okolí, mladík se pomalu postavil. Nedíval se na Matěje, ale na kamenného orla. „Viděl jste ho, že ano? Viděl jste, jak klesl z nebe, ne jako kov, ale jako světlo,“ šeptal Jan sám k sobě.
Matěj ho popadl za límec a přitlačil k mramoru. „Kdo byl ten druhý? S kým jsi tady mluvil?“
Jan se jen pousmál. „S tím, kdo chce, aby voda v tomto městě byla čistá, ne jen pro tělo, ale pro duši. Prsten nebyl ukraden pro zisk. Byl obětován, aby se k nám vrátila naděje, kterou jsme ztratili v roce patnáct. Teď je v bezpečí. Tam, kde ho žádný smrtelník nenajde, dokud nebude čas, kdy město zapomenutí přemahá.“
Strážce ho nechal v šoku stát uprostřed náměstí. Jan byl sice vyhnán z města, ale prsten se nikdy nenajel. Radní zkoumali každou trhlinu, najali nejlepší řemeslníky, aby vnu vany rozbili a znovu složili, ale dno zůstalo nemé.
Záhada však vyvrcholila o několik let později. Starý městský kronikář si všiml jedné zvláštní věci. Vždy ve stejný den, kdy začaly v zimě vypouštět vodu z trubic, aby mráz nepoprosil kámen, se na dně vany, přesně v místě, kde se křížily linie čtyřlistu, objevil na okamžik zlatý odlesk. Jen jeden záblesk, který zmizel dříve, než kdokoli stihl dopnout boty a doběhnout k vodě.
Kdo z nás dnes stojí u té kašny a hledí do hloubky, vidí jen kamenné zvířata a prince Ganymeda. Ale ten, kdo se zamyslí nad tichem mezi stříkáním vody, možná pocítí, že hluboko v základech, pod vrstvami času a oprav, stále pulzuje něco, co nepatří tomuto světu.
Kdo z nás bude dostatečně trpělivý, aby počkal na ten jediný zimní záblesk?