Příběh: Gočárovy domky
„Vykliďte ty kufry, v tomhle dřevě není místo na vaše sny, jen na lístky k letu!“ zakřičel Antonín a prudce přítvaril těžký kožený kufr o prázdný stůl. Prach z nově zvednutých prken vzlétal do světla, které proníkalo skrze barevné detaily oken, a tvořilo vzduchu zlatavé víry.
Antonín stál uprostřed malého domku v Kbelích, kde vzduch ještě voněl čerstvým smůlovým nátěrem a novým dřevem. Byl to rok 1920, doba nového začátku, kdy se nad hlavami vracely první stroje s křídly. Domky s jejich červenomodrobílou ozdobou vypadaly jako hračky zvláště vyřezané pro novou republiku, ale pro Antonína, správce tohoto nově vzniklého místa, byly jen zdí, které musel hlídat.
Naproti němu stál muž, kterého nikdo v okolí neznal. Jmenoval se Viktor a tvrdil, že hledá cestu do budoucna. Neměl na sobě uniformu ani oblečení cestovatele, jen šedý plášť, který vypadal, jako by ho vypral déšť z jiného století. Viktorovi nechybělo slovo, jen tichý, pronikavý pohled, který se neustále vracel k rohům místnosti, kde se setkávaly dřevěné trámy.
„Hledám jen klid na jednu noc, pane správče,“ řekl Viktor hlasem, který zněl jako šustění starého papíru. „Tady, v tomto domku, se totiž kříží linie, které vy ještě nevidíte.“
Antonín jen odfukl a ukázal na dveře. Nechtěl v domku, který měl sloužit jako čekárna a místo pro občerstvení, žádné divné postavy. Přesto se Viktor v noci neodešel. Když Antonín o půlnoci přišel z druhé budovy, kde měl svůj byt, našel Viktora stát u stěny. Muž se nedíval na něj, ale dotýkal se prsty barevných obloučků na dřevě. V místnosti bylo nepřirozeně chladno, až mrazivě, přestože venku byla mírná noc.
Zatímco Viktor stál nehybně, Antonín si všiml něčeho podivného. V místě, kde se prsty cizince dotýkaly dřeva, se barva začala měnit. Červená a modrá se začaly přelévat do sebe, jako by dřevo bylo tekuté. Antonín udělal krok vpřed, aby mu z ruky vzal lístu, ale vteřinu předtím, než ho dostihl, místností proletěl zvuk, který zněl jako ohlušující řev motoru, přestože na letišti v tu chvíli nestál ani jeden stroj.
Světlo v místnosti krátce zablesklo bíle a pak nastala absolutní tma. Antonín vrzal zuby a tápal v prázdnotě. Když zapálil lucrnu, byl v místnosti sám. Viktor zmizel. Zůstal po něm jen jeden předmět položený na stole: malý, vyřezaný kousek dřeva, který přesně odpovídal tvaru ornamentu na stěně, ale byl starý, zčernalý a rozvrzaný, jako by v něm ubýhaly desetky let.
Antonín se zmateně díval na kousek dřeva a pak na své nové, zářivé stěny. V tu chvíli si uvědomil, že v místnosti chybí něco jiného. Jeden z koutů budovy, kde stál Viktor, byl nyní mírně vychýlený, jako by do něj něco těžkého narazilo z neviditelné strany.
Když se o tom snažil vyprávět ostatním, jen se mu smáli. Říkali, že se z letištního prachu zbláznil. Jenže Antonín každou noc, až přišel čas zavřít domky, cítil vzduchu pach vlhkého bahna a řeky, přestože Kbelí byly od Vltavy daleko. Byl to pach vody, která přichází, aby vše smyly, a pach času, který se v těchto dřevěných stěnách zlomil.
Letiště v Kbelích později ztichlo a domky byly rozebrány a přeneseny do zoologické zahrady. Lidé, kteří je tam dnes navštěvují, vidí jen krásnou architekturu a barvy. Nevědí však, proč se v některých hodinách v jednom z domků prudce ochladí vzduch a proč se v rozích budov objevují stopy prstů, které nepatří nikomu z našich dob.
Kdo se do nich podívá pozorně, uvidí v dřevě praskliny, které nevznikly stářím ani povodní, ale vypadají jako stopa někoho, kdo se snažil z druhé strany stěny prolomit cestu zpět.