Příběh: Grabštejn
Kopí se zarylo do kamene a ozvalo se dunivé hřmění, když se na hradní hradbě rozhořel plamen. Jindřich z Donína, s prachem ve vlasech a krví v očích, se vrhl z úzkého okna na střechu a uchopil ledvinu svých bratrů, kteří se bránili před útočnicí šípů. Vzduch byl nasáklý spáleným dřevem a špinavým kouřem, který drásal hrdlo a svítil se jako temná mlha nad údolím Nisy.
„Zavřete brány!“ křikl hlavní strážník, jeho hlas se rozléhal mezi kamennými stěnami jako rozbouřený hřbet řeky. Jindřich se převalil na koleno a sevřel do dlaně chladný meč, jeho čepel se leskla ve stříbrném světle ohně, který se odrážel od vlajek s červenými kříži. V dálce se ozývaly kroky těžkých koňských kopyt, když se šesti městská vojska přibližovala k branám, připravena prorazit obranný úsek.
Země pod nohama se otřásala pod tíhou katapultu, který vyprázdnil kamenné projektily do vnitřního dvora. Jedna z koulí zasáhla kamennou věž a rozprášila kousky kamene jako sníh. V té chvíli se Jindřichova mysl vrhla k tajnému podzemnímu průchodu, o kterém věděl jen pár starých strážců. Byl to úzký tunel pod kaplí svaté Barbory, kde se skrývala stará truhla s klíčem k hlavní bráně. Pokud by otevřel bránu, mohl by vylézt na hradní hradbu a odrazit útočníky, ale zároveň by odhalil úkryt pro civilisty, kteří se schovávali v podzemí.
„Jindřichu, rozhodni se!“ zakřičel jeho bratranec Vojtěch, jehož ruce se třásly pod tíhou těžkého štítu. „Buďme pevní, nebo se propadneme!“ Vůně spáleného dřeva se mísila s kovovým zápachem krve, která se rozlévala po kamenných podlahách. V jedné ruce svíral meč, v druhé těžký řetěz, který sloužil jako poslední linie obrany proti šílenému náporu nepřátel.
Jindřich se rozhodl. Skákal po špičkách po rozbitém kameni a přistoupil k tajnému vchodu, kde se zvedl těžký ocelový víko. Vzpomněl na slova svého otce: „Kde je odvaha, tam je i smrt, ale jen tím, že se postavíme, nezůstane hrad prázdný.“ S úsilím otevřel víko a vstoupil do temného tunelu, kde se ozývaly jen kroky a šepot spálených plamenů. Vnitřní stěny byly pokryté vlhkým mechem a kapky vody dopadaly na zem jako tiché bubny.
Ve chvíli, kdy se dostal ke staré truhle, zasáhl hlasitý výbuch z vnější strany. Kamenné zdi se rozechvěly a prach se rozptýlil po celé hale. Jindřich rychle otevřel truhlu a vytáhl starý železný klíč, který se lesknul jako hvězda v temnotě. Vrátil se na povrch, kde už se šesti městská vojska rozbíhala po hradních schodech, připravena prorazit obranu.
„Na místo!“ rozkázal Jindřich, a s pomocí Vojtěcha a dalších bratrů zapojili klíč do masivního zámku hlavní brány. Když se brána otevřela, vybuchla vlnou ohně a světla, a útočníci se zastavili v úžasu. V tu chvíli se z hradeb vynořili stíny šesti městských vojáků, jejichž oči se leskly v plamenech. Jindřich se postavil naproti nim, s mečem v ruce, a křikl: „Za hrad, za náš lid!“
Bitka se rozhořela jako bouře. Meč se střetl s mečem, štíty se lámaly a krev se mísila s hlinou. Jindřich se ocitl uprostřed boje, kde se každá sekunda zdála být poslední. V okamžiku, kdy se zdálo, že vše skončí, zasáhl nečekaný výstřel z katapultu, který rozbil hlavní věž a zanechal za sebou dým a trosky. Z útesu se ozval výkřik: „Už to skončilo!“, a v dálce se ozývalo kvílení raných vojáků.
Když poslední úder dopadl na hradní zemi, Jindřich se sklonil nad tělem svého bratra Vojtěcha, jehož tvář byla zahalena v krví a prachu. V ruce držel roztrhaný kus svitku, na kterém byl vyryt nápis: „Kdo zachrání hrad, zachrání i ducha národa.“ V tu chvíli se mu v hlavě vynořila otázka, zda byl jejich odhodlaný boj dostatečný k tomu, aby hrad přežil další bouře, které přijdou.
Stojí tam dnes, v šeru podzimu, když slunce zapadá za lesy a stíny se prodlužují po kamenných zbytcích. Hrad Grabštejn, s rozbitými věžemi a zrezavělými bránami, stále šepotá o odvaze a zradě, o rozhodnutích, která změnila osud celého kraje. A kdo se odváží vstoupit do jeho temných chodeb, může zaslechnout ozvěny minulosti, které stále volají po pravdě.