Příběh: Grandhotel Pupp
„Kde jste ho nechala, vy blázne!“ zakřičel hrabě Leopold von Wallenstein a prudce udeřil dlaní do mramorového stolku, až se v křišťálové sklenici zachvěl zlatavý nálev.
Jeho žena, mladá Elīsa, jen mlčela a zírala do prázdna. Seděli v přepychovém sále, kde se vůně drahých cigaret mísila s těžkou vůní liljí a vlhkostí, která stoupala z blízké řeky Teplé. Kolem nich se v rytmu valčiku vlnuly šaty z hedvábí a muži v černých fracích s tichým smíchem diskutovali o lékárských zázracích lázeňských vod. Vzduch byl hustý, horký a cítit bylo vosk z tisíce svíček, které vrhaly na stěny dlouhé, tančící stíny.
„Klíč, Elīso! Ten stříbrný klíč od skříně v pokoji!“ zopakoval Leopold, tentokrát tiše, ale s hrozbou v hlase, která rozsekala ticho mezi nimi.
Elīsa pomalu otočila hlavu. Její oči byly široce otevřené a zorničky se zmenšily do malých bodů. „On ho vzal, Leopole. Ten muž s bílou hůlkou. Ten, který nemá stín.“
Hrabě se krátce a sýravě zasmál. Podíval se kolem sebe na zástup šlechticů a bohatých obchodníků, kteří zaplnili tento chrám secesní elegance. Nikde neviděl nikoho, kdo by odpovídal popisu. V sále panoval řád a luxus, vše bylo přesně tam, kde mělo být. Jenže Elīsa neblblinkala. Její prsty se křečovitě kroutaly v krajce šatů a tvář měla bledou jako porcelán z nejlepších dílen.
„Kdo je to, o kom mluvíš? Kdo v tomto domě může mít bílou hůlku a být neviditelný?“
V tu chvíli se v rohu sálu, u těžkého sametového závěsu, objevila postava. Byl to vysoký muž v černém plášti, který mu zakrýval téměř celou tvář. V pravé ruce svíral tenkou, oslnivě bílou hůlku z kosti nebo slonoviny. Nepohnul se, jen stál a pozoroval je. Co bylo nepochopitelné, bylo to, že i když nad ním svítily obrovské žyrandoly a světlo dopadalo z každé strany, na podlaze pod ním nebyl žádný temný obrys. Žádný stín.
Leopold vstal, židle s hlukem odsunuta od podlahy. „Vy tam! Kdo jste a co chcete?“
Muž s hůlkou pomalu zvedl ruku a mezi prsty ukázal malý, jemně vyřezávaný stříbrný klíč. Byl to přesně ten klíč, který zmizely z jejich pokoje před hodinou. Neřekl ani slovo. Pouze se mírně naklonil, jako by jim vzdával poklon, a v jediném okamžiku, kdy hrabě mrkl, aby se nadechl, byl pryč.
Leopold vyběhl za ním. Prohnal se mezi zduměnými hosty, rozrazil dveře a vyběhl na terasu, odkud byl vidět Puppovský park a řady lipových stromů. Vzduch byl zde chladnější, cítit byla řeka a vlhká zem. Hrabě se rozhlédl kolem sebe, ale terasa byla prázdná. Nikde nebyl stopa po muži v plášti. Jen ticho a vzdálený zvuk hudby z sálu.
Když se vrátil do pokoje, našel Elīsu stát u okna. V dlani svírala onen stříbrný klíč.
„Jak je to možné?“ vydechl Leopold a rகம் se mu chvělo. „Právě teď jsem ho viděl pryč! Jak jsi ho získala?“
Elīsa se na něj podívala s výrazem, který hrabě nikdy nezapomněl. Nebyl to strach, ale hluboký, prastarý smutek. „On mi ho nedal, Leopole. On mi připomněl, že některé věci z tohoto domu nikdy neodcházejí. Jen se vracejí k těm, kteří vědí, kde hledat.“
Leopold se podíval na klíč. Byl ledový, přestože v místnosti bylo teplo. Když se ho dotkl, pocítil zvláštní brnění v prstech a pocit, že v místnosti není sám, i když dveře byly zamčené.
Klíč v následujících dnech zmizel znovu. A znovu. Vždy se objevil v momentě, kdy si hrabí začali myslet, že je vše v pořádku, aby pak zmizel v neznámé hloubce hotelových chodeb.
Kdo byl ten muž bez stínu a proč se vracel právě k nim, zůstalo tajemstvím, které se rozplynulo v mlhách nad řekou Teplou. Jen dnes, když procházíte tichými chodbami tohoto domu, můžete občas pocítit chladný průvan a mít pocit, že někdo s bílou hůlkou kráčí těsně za vámi, přestože podlaha pod ním zůstává prázdná.