Příběh: Habrmannova
Když se na Habrmannově ulice rozlil ten zápach, jako by někdo vyprázdnil celý koželužský lůžek do studny.
Bylo to v době, kdy se Plzeň ještě nazývala *Pilsen* a její východní předměstí se vinulo kolem hradeb jako opuštěný pes kolem kostela. Na rohu dnešní Jugoslávské a Sibiřské – tak tehdy ještě tato ulice zněla – stál dům s dřevěnou fasádou, jehož střecha se podivně kymácela, i když nefouklo. V domě bydlela rodina Kunátů, a když se starý Kunát, řezník, vrátil z trhu s plnou taškou masa, našel u dveří svazek suchých bylin, které nikdo neznal, a na prahu rozlitou kalužu něčeho tmavého, co se v slunci lesklo jako roztavené sklo.
„Pánbůh vám pomáhej,“ zašeptala jeho žena Markéta, když mu kaluž dotkla špičky bot. „To není krev. To není ani moč. Voní jako… jako když hoří kožešiny, ale chladné.“
Kunát se sklonil, prsty se mu třásly. V kaluži plavaly drobné, skvrnité kousky něčeho, co se rozpouštělo ve vodě jako inkoust. „To není zvíře,“ řekl. „To není ani člověk.“ A pak uviděl stopy – hluboké, jako by je zanechal někdo v botách s podpatky, ale šly po obou stranách chodníku najednou, jako by se noha rozdělila.
---
Téhož večera se v krčmě *U Zlatého jelena* shromáždili muži z celého předměstí. Jindřich Černý, strážce městských bran, popíjel pivo a mlčel, dokud mu Václav Hrabě, šenkovský, neřekl: „Kunátův syn Ondřej se včera vrátil z pole a říkal, že viděl na poli u Sibiřské nějakou postavu – vysokou, v plášti, který se hýbal sám od sebe, i když nefouklo. A když se k ní Ondřej přiblížil, ona se jen otočila a šla dál, ale její stopy…“ – Hrabě zavrtěl hlavou – „…byly jako od dvou nohou, ale vedly do jednoho místa.“
„Čarodějnice,“ sykl někdo z davu. Černý však jen napil piva a řekl: „Ne. To není čarodějnice. Čarodějnice by nechala za sebou popel nebo kouř. Tohle voní jako… jako když někdo vyndá duši z těla a nechá ji ležet na slunci.“
Následující ráno vyšel Černý s mečem na Habrmannovu – tehdy ještě Sibiřskou – a šel po stopách, které se ztrácely u zdi Kunátova dvora. Zdi, která tam předtím nebyla. Když se dotkl kamene, ucítil, jak mu prsty propadá do něčeho vlhkého, jako by byl namočený v rozpuštěném vosku. A pak uslyšel šeptání.
Něco mu šeptalo z uličky, z té samé uličky, kterou dnes prochází tramvaj č. 2. *„Nejdi dál. Není tu nic, co bys mohl vidět.“*
Černý se otočil a uviděl Ondřeje Kunáta, který stál u dveří svého domu, ale jeho tvář byla bledá jako vápno a oči… oči měl černé, jako by mu je někdo vyplnil sazemi. *„Nechoď tam, strážce,“* řekl chraplavě. *„Tam je jen to, co už nikdy nemůže být.“*
Dva dny poté byl Ondřej Kunát nalezen mrtvý na poli, oblečený do pláště, který se hýbal i bez větru. V ruce držel svazek bylin, které nikdo neznal, a na tváři mu zůstal úsměv, jako by se mu v duši rozsvítila lucerna.
A Jindřich Černý? Ten odešel z Plzně a nikdo neví, kam. Ale někdy, když procházíš dnešní Habrmannovou v zimě, když je ticho a sněží, a když se ti zdá, že ti někdo šeptá z tmavých výklenků domů, pak si pamatuj: někde pod těmi kameny leží věci, které by neměly být. A někdo je stále hlídá.
Protože místo tu stojí. A čeká.