Příběh: Hadovka
„Ustup, ty blázne, nebo ti zlomím hrdlo!“ zakřičel Mikuláš a pevně sevřel jílku svého meče. Před ním, v hlubokém údolí, kde se vlnil potok a vysoká tráva bičovala boty, stál muž v šedém plášti. Neznámý se nehýbal. Jen stál v centru rozlehlé louky, tam, kde dnes kličkují cesty parku Hadovka, a v rukou držel podivný předmět z leštěného kamene, který v šeru házíl stříbrné odlesky.
Mikuláš cítil, jak mu z dlaní stéká pot a jak mu v krku bublá vztek smíšaný s neznámým strachem. Byl to uznaný lovčí z okolních panství, zvyklý na zvířata i lidi, ale tento muž s prázdným pohledem do dálky mu mrazil krev v žilách. Vzduch kolem nich byl těžký a vlhký, voněl po rozkvétajících třešních a hnijícím bahně z potoka. Byl to zvuk ticha, který byl nejvíce znepokojivý; ptáci v okolních hájích najednou utychli, jako by celá příroda zadržela dech.
„Kdo jsi a co hledáš v těchtochch luhách?“ zařval Mikuláš, ale hlas se mu mírně zachvěl.
Muž v plášti pomalu otočil hlavu. Jeho oči nebyly lidské. Byly průzračné, jako hladina rybníčku v bezvětří, a zdály se odrážet věci, které v tomto údolí nebyly. Pomalým, až mechanickým pohybem zvedl kamenný předmět nad hlavu. Mikuláš udělal prudký výpad, šíp z jeho luku už byl napnutý, připravený roztrhat ticho a vniknout do hrdla vetřelce. Vteřinu předtím, než prst uvolnil tětivu, se však stalo něco, co popíralo veškerý rozum.
Země pod nohama neznámého se začala vlnit. Nebylo to zemětřesení, ale plynulý, hadovitý pohyb, jako by pod vrstvou trávy a hlíny plazil se obrovský, neviditelný tvor. Mikuláš ztuhl. Viděl, jak se povrch louky kroutí v pravidelných obloučcích, přesně v místech, kde dnes vedou kličkující stezky. Muž v plášti nepromluvil, jen lehce pohnul rty, jako by šeptal jméno, které už dávno nikdo nevyřekl.
Vteřinu poté jasné, bílé světlo vybuchlo z kamene v jeho rukou. Bylo tak intenzivní, že Mikuláš musel zakrýt oči dlaněmi. Slyšel jen hluboký, hrdelní zvuk, který připomínal praskání starých dubů v bouři. Když po několika vteřinách znovu otevřel oči, louka byla prázdná. Muž zmizel. Zůstal jen hluboký, hadovitý žleb v trávě a zvláštní chlad, který se okamžitě vloupal do kostí, přestože slunce stále pálilo do klobouku.
Mikuláš dopadl na kolena. V místě, kde před chvílí stál neznámý, našel jen malý kousek vytesaného kamene, hladký a studený, s rytinou, která připomínala trojici postav spletených do jednoho kruhu. S hrůzou v srdci se rozhlédl kolem sebe. V dálce viděl vrchol budoucí kaple Nejsvětější Trojice, která v té době stála jako jediný svědek ticha tohoto údolí.
Lovčí se pokusil otřepat, ale zbytek dne strávil v šoku. Pokusil se o této události vyprávět ostatním v osadě, ale slova mu zamrzala v hrdle. Kdo by věřil, že země v údolí Hadovky může tančit a že lidé mohou zmizet v záblesku světla, zanechávajíc za sebou jen stopy, které se nikdy plně nevyrovnaly?
Mikuláš se do tohoto údolí už nikdy nevrátil, ale do konce svých dnů snil o tom stříbrném světle a o pocitu, že pod nohama, v hloubi země, stále něco spí a čeká na svůj čas.
Kdo dnes kráčí po klikatých cestách parku, možná pocítí ten samý náhlý chlad, který kdysi přišel s neznámým mužem v šedém plášti. Tajemství zůstalo vrytý hluboko v hlíně, v místech, kde se cesta vlní jako had a kde země stále pamatuje dotek něčeho, co k tomuto světu nepatřilo.