Příběh: Háječek
„Maminko, tamhle je ten chlapec znovu!“
Květina se mu vytrhla z ruky a rozpadla se o dlažbu, když se Vanda zastavila u zábradlí Krumlovských alejí. Vzduch voněl vlhkými listy a starými kameny, které ležely pod stromy jako kostry nějakého zapomenutého světa. Dítě stálo u okraje kruhového bazénku, kde dřív plavaly ryby, a dívalo se na vodu, jako by čekalo, až mu něco řekne. Bylo to stejné jako tenkrát, před třiceti lety, když tu zmizel její bratr.
„Vando, nechoď tam,“ zašeptala si sama a uchopila dceru pevněji. Ale nohy ji nesly dál, proti vůli. Bazének byl prázdný, jen na dně se třpytily skleněné úlomky a něco, co vypadalo jako starý hračička – dřevěný kozel s rozbitým rohem. Takový, jaký byl na tom sousoší, které tu stálo dřív. Před válkou.
„Proč tu stojíš?“ zeptala se chlapce, i když věděla, že neodpoví.
Dítě se otočilo. Bylo to stejné – stejné tmavé vlasy, stejné oči, které jako by viděly skrze ni. Ale tvář… tvář byla starší, jako by se v ní zrcadlilo všechno, co se tu stalo. „Hledáš ho,“ řeklo tiše. „Ale on už není tady.“
Vanda pocítila, jak se jí ledem dotýká kůže na rukou. „Kdo jsi ty?“
„Jsem ten, kdo tu zůstal.“ Chlapec se usmál, ale úsměv mu neosvítil oči. „Všichni ostatní odešli. Ale já jsem tu ještě.“
Dceru se začaly třást ramena. „Maminko, je mi zle.“
Vanda se otočila, chtěla ji odtáhnout, ale bazének se najednou rozkmital. Voda v něm stoupala, i když pršelo už týden a byl sucho. A pak – něco plavalo. Bílá, jako by vyrobená z mlhy, ruka se vynořila z hloubky a uchopila okraj balvanu. Chlapec se nehýbal, jen sledoval, jak se voda zvedá výš a výš.
„To není možné,“ zašeptala Vanda.
„Je,“ řekl chlapec. „Ale ty si na to nepamatuješ.“
Voda dosáhla jeho kolen. „Maminko, běž!“ vykřikla dcera.
Vanda se otočila a běžela, ale když se podívala zpět, chlapce tam nebylo. Bazének byl prázdný, jen na dně ležela ta rozbitá hračička – a něco, co vypadalo jako malá, mokrá ruka, která se pomalu potápí do bahna.
Když se zastavila u altánu, kde dnes byla kavárna, zjistila, že má ruce mokré. A v kapse si našla ten starý klíček, který dřív patřil jejímu bratrovi. Ten, který měl v kapse, když zmizel.
„Maminko?“ Dcera ji držela za sukni. „Co se tam děje?“
Vanda se podívala zpět na bazének. Voda byla klidná. Na okraji ležela jen jedna věc – rozbitá skleněná rybka, která se v ní kdysi koupala.
„Nic,“ řekla. „Jenom vítr.“
Ale když se večer vrátila sama, viděla u bazénku opět to dítě. Tentokrát stálo u okraje a drželo v ruce ten samý klíček.
„Proč mě sleduješ?“ zeptala se.
Chlapec se usmál. „Protože ty jsi ta poslední, kdo si pamatuje, jak to tu bylo dřív.“
A pak se vzduch naplnil zvukem, který Vanda poznala – smích. Ten samý, jaký vydával její bratr, když hrál s kozlem u toho sousoší, které tu stálo před válkou.
Když ráno zavolala na policii, nikdo ji nebral vážně. „To je jenom stará rána z dětství,“ řekli jí. „Všichni mizí někdy z paměti.“
Ale když se vrátila do Háječku, byl tam chlapec znovu. Tentokrát stál u altánu a pil čaj z šálku, který tam nikdo nechal.
„Kdo jsi ty?“ zeptala se znovu.
„Jsem ten, kdo tu zůstane,“ řekl. „A ty jsi ta, která se vrátí.“
A když se Vanda podívala dolů, viděla, že má v ruce ten samý klíček.
Teď už ví, že se vrátí. Až bude čas. Až bude bazének plný. Až se voda zvedne dost vysoko, aby ji unášela zpátky tam, kde to všechno začalo.
Protože Háječek si pamatuje. A on čeká.