Příběh: Hardtmuthova vila
„Podepřete mě, prosím, jen ještě kousek blíž k tomu mramoru!“ zasyčel Leopold a prsty se mu třesly, když se snažil udržet rovnováhu na vyleštěné podlaze. Vzduch v prostorách vily byl těžký vůní včelího vosku a drahého tabáku, který se mísil s chladem stoupajícím z hlubokých základů budovy.
Franz von Hardtmuth stál u okna a sledoval, jak za sklem v šeru zapadá slunce. Jeho postava byla jen temnou siluetou proti zlatavému světlu, které dopadalo na nově vyvrtaná štuková stropy. V místnosti panovalo ticho, které přerušovalo jen rytmické kapání vody z fontány venku na terase.
„Je to tam, pane,“ zašeptal Leopold a ukázal na roh místnosti, kde se mramorový krb ztrácel v hlubokém stínu. „Přišel přes zahradu. Prošel kolem bronzového jelena a prostě... zmizel v zdi. Slyšel jsem ho, slyšel jsem, jak šeptá vaše jméno, ale když jsem se otočil, byla tam jen prázdná chodba.“
Franz se pomalu otočil. V jeho očích nebyl strach, spíše zvláštní, hladový zájem. Pomalým krokem přistoupil k zdi, kde se lupy a ornamenty proplétaly v líných křivkách. Dotkl se prsty chladného povrchu. V tu chvíli se z hloubky domu ozvalo tiché, kovové cvaknutí, jako by někdo v neviditelné knihovně zavřel těžkou knihu.
„Kdo to byl, Leopoldi?“ zeptal se Franz hlasem, který zněl jako drcení suchého listí.
„Nevím, pane. Měl na sobě starý plášť a v ruce držel něco, co vypadalo jako dlouhý, černý předmět. Možná tužku, nebo pero. Ale jeho tvář... pane, on neměl tvář. Byla to jen mlha, která se vlnila v rytmu jeho dechu.“
Leopold se začal třást. Cítil, jak mu po zádech stéká studený pot, přestože v místnosti bylo sálavé teplo z krbu. Franz však nepřestal hledět do zdi. Přiložil ucho k omítce a zavřel oči. V budově, která měla být symbolem nového začátku a bohatství, najednou začalo vyvazovat něco starého.
„Slyšíte to?“ vyhrkl Franz.
Leopold ztuhl. Zevnitř zdi se ozýval zvuk. Nebylo to tloučení srdce ani vítr v potrubí. Byl to zvuk tisíců drobných graphiteových šmouh, jako by neviditelná armáda psala na vnitřní stranu stěn nekonečné dopisy. Škrabání bylo tak intenzivní, až se zdálo, že mramorové obložení začíná praskat.
„Musíme to zbourat,“ řekl Franz s náhlým, hrozivým nadšením. „Musíme zjistit, co tu psalo před námi.“
Ale vteřinu poté zvuk utichl. Naprosté, hlušivé ticho zaplavilo reprezentativní sál. Když se Franz znovu podíval na zeď, uviděl v rohu, přesně tam, kde mlžný muž zmizel, malý, černočerný znak. Nebylo to písmeno ani číslo, ale symbol, který vypadal jako oko sžmoulané do spirály. Znak byl čerstvý a stále vlhký, jako by byl nakreslen předtím, než mohl kdokoli stihnout mrknout.
Franz natáhl ruku, aby znak smazal, ale v momentě, kdy se ho dotkl, ucítil prudký elektrický proud, který ho odhodil zpět na podlahu. V ten moment se z okna ozval křik zahradníka.
Když oba muži vyběhli na terasu, zastavili se v šoku. Bronzový jelen před vjezdem, který tam stál v nehybném klidu, byl otočen o devadesát stupňů. Jeho kovové oči nyní nesmířně hleděly přímo do oken vily, jako by varovaly každého, kdo vstoupí dovnitř.
Franz von Hardtmuth už nikdy neřekl ani slovo o tom, co slyšel v hloubi svých zdí. Přesto však v následujících letech trávil noci v zimní zahradě, kde v tichosti pozoroval stíny dopadající na podlahu a čekal, až se znovu ozve škrabání neviditelného pera.
Kdo dnes prochází chodbami vily, může v určitých úhlích pocítit náhlý chlad a pocit, že ho někdo pozoruje z míst, kde jsou jen pevné zdi. Ten černý znak v rohu místnosti s mramorovým krbem sice dávno přikryla vrstva novějších nátěrů, ale šeptání v omítce občas stále přetrvává.