Příběh: Haštalská škola

Matěj svalil těžkou cihlu na zem a její dopad v prázdných sálech zněl jako výstřel z kuše. V hrdle ho pálil jemný, bílý prach z čerstvého vápna a v nose mu stále těžce cítil vlhkou vůni mokré hlíny a čerstvě lomovaného kamene. Přestal pracovat a zatahal si za okraj hrubého plátěného oděvu, aby si otřel čelo. Práce na jihozápadní zdi byla vyčerpávající; lomená okna, která se právě zdila, vrhala do místnosti dlouhé, ostré stíny, jako by se stěny snažily protnout samotný vzduch.

V domě bylo příliš ticho. Haštalská ulice byla sice plná lidí, ale uvnitř těchto nových, vysokých zdí se zvuk ztrácel, jako by ho cihly pily. Matěj se podíval dolů k těžkým dřevěným schodům vedoucím do sklepa. Potřeboval další kbelík vody a věděl, že musí jít sám. Mistr Jan se už stáhl k sousedním parcelám a v celém domě zbyl jen on a tento pocit, že stěny na něj hledí.

Když sestupoval do sklepa, chlad ho okamžitě sevřel kolem pasu. Podkreslující ticho zde nebylo prázdné; bylo těžké a husté jako ta mohutná kamenná valená klenba, která se nad ním tyčila. Světlo jeho malé lucerny tančilo po nerovném povrchu stěn a vytvářelo v rozích děsivé tvary. Pak to zaslechl.

Tupé, rytmické škrábání.

Matěj ztuhl. Stál uprostřed čtvercového prostoru a srdce mu bušilo proti žebrům jako uvězněný pták. Škrábání nepocházelo ze střechy ani z ulice. Přicházelo to přímo z hloubi stěny, z místa, kde se kamenná klenba setkávala s cihlovým uličným průčelím. Šlo o zvuk něčeho tvrdého, co se trvale a s neúnavnou silou drásá o kámen.

„Kdo je tam?“ vykřikl, ale jeho hlas zněl v prostoru nevěrohodně slabě.

Škrábání ustalo. V tu chvíli se v temném rohu, tam, kde stín byl nejhlubší, zhmotnila postava. Nebyl to duch, jaké popisovali v kostele, ale muž v tmavé, zastřené tunicě, který vypadal, jako by byl vyroben ze stejného šedého materiálu jako samotné zdi. Postava stála nehybně u okraje klenby. Matěj cítil, jak mu tuhne krev v žilách. Nezařval, nemohl. Jen pozoroval, jak se neznámý muž pomalu otočil.

V tváři neznámce nebyly žádné rysy – jen hladká, kamenná plocha, která se v záři lucerny leskla jako mokrý mokrý pískovec. Muž zvedl ruku, jeho prsty byly dlouhé a špičaté jako nástroje stavitele, a znovu přiložil k cihelné stěně. Matěj viděl, jak se pod dotekem neznámce cihla lehce zachvěla, ale nepraskla. Muž se pak rozplynul přímo do materiálu, jako by se voda vpíjela do suché země, a nebylo po něm nic než chladný, neúprosný průvan.

Matěj vyběhl nahoru, nechal lucernu padnout na zem a běžel až k hlavní bráně, dokud se mu neduchlo. Do dneška nikdo nevěděl, co v té době stavby v hloubi sklepa bylo. Mistr Jan tvrdil, že to byl jen zvuk pracujících nástrojů nebo krotící se země, ale Matěj věděl své. Viděl to. Viděl, jak se člověk stává součástí architektury.

I když se zdi zdají pevné a neporušitelné, v hloubi těch starých cihel stále zní tiché, neúnavné škrábání, jako by někdo uvězněný v samotném srdci domu stále hledal cestu k světlu.