Příběh: Herainova vila
„Vypněte to světlo, Ludmilo, ten prostor nás hltá!“ Karel vyrazil z křesla tak prudce, až s hlučným řachotem převrhl stolek s nápoji. Stál uprostřed obývacího pokoje a zíral do prázdnoty, která v tomto domě nebyla jen absence nábytku, ale skutečným prvkem, téměř hmatatelnou hmotou. Vzduch v místnosti náhle ztěžkl vůní ozónu a mokrého betonu, přestože venku v Dejvicích vládlo suché léto.
Ludmila ztuhla u stěny. Její pohled následoval manžela. V bílé, čisté ploše stěny, tam, kde se světlo z pásových oken lámalo do ostrých úhlů, se začal tvořit obraz. Nebyl to stín ani odraz. Byla to postava, muž v obleku z jiné doby, který vypadal, jako by byl vrytý přímo do omítky. Postava se nehýbala, jen mlčela a hleděla na ně s výrazem hlubokého, tisícletého údivu.
Karel přistoupil blíž. Jeho prsty se třásly, když se pokusil dotknout chladné zdi. V momentě, kdy se jeho kůže spojila s povrchem domu, místností proletěl zvuk, který připomínal praskání ledového pole. Nebyl to hluk, ale vibrace, která jim rozvibrovala zuby v dásních. Muž ve zdi mírně naklonil hlavu a rty se mu pohnuly, jako by chtěl vyslovit jediné slovo, ale zvuk zůstal uvězněn v betonu.
Ludmila vykřikla, když zjistila, že postava v omítce začíná pomalu mizet, ale zároveň se přelévat do prostoru vily. Muž nevyšel ze zdi, on se stal součástí prázdnoty. Najednou byl v místnosti někdo další, neviditelný, ale cítitelný. Vzduch kolem nich ztěžkl a teplota prudce klesla, až se jim z úst začaly unikat bílé obláčky páry.
„Kdo jste?“ vyhrkl Karel a jeho hlas zněl v otevřeném prostoru vily zvláštně dutě.
Odpověď nepřišla v podobě slov. Místo toho se v prostoru začaly objevovat drobné, geometrické tvary, které se vznášely v prázdném prostoru obývacího pokoje. Byly to fragmenty plánů, čáry a úhly, které nepatřily k žádné známé stavbě. Vypadaly jako sny o městech, která nikdy nebudou postavena, nebo jako vzpomínky na domy, které byly smazány z mapy času.
Karel, fascinován jako historik, zapomněl na strach. Pokusil se zachytit jeden z těch světelných úlomků, ale vteřinu předtím, než ho dopadl, se v domě rozlehlo prudké, kovové cvaknutí. Zvuk přišel z horního patra, z té velké koupelny, která sloužila zároveň jako tělocvična.
Manželé vyběhli po schodech, tlačeni neviditelnou silou. V koupelně nebyl nikdo, ale zrcadlo bylo zaparované, přestože nikdo nepoužíval horkou vodu. Na hladině skla byl prstem napsán jediný symbol: kruh rozdělený vodorovnou čarou. Vteřinu poté se pára rozplynula a zrcadlo zůstalo dokonale čisté, jako by tam nikdy nebyl žádný nápis.
Když vyběhli na severní střešní terasu, aby nadechli čerstvého vzduchu, našli u venkovní sprchy něco, co jim vyrazilo dech. Na bílém betonu ležela stará, kožená rukavice, úplně suchá a prachová, jako by v ní ležela desetiny století. V její dlani byl pevně sevřen malý kousek papíru s adresou vily, ale napsanou datací, která byla o padesát let v budoucnosti oproti jejich době.
Karel rukavici zvedl, ale v momentě, kdy se podíval znovu na papír, byl prázdný. Rukavice se v jeho dlaních rozpadla v prach, který vítr okamžitě odnesl směrem k okolním zahradám.
Zbytek dne strávili v tichu. House se vrátil k normálu, světlo v oknech znovu tancovalo v očekávaných úhlech a prázdnota se stala opět jen architektonickým prvkem. Jenže Karel už nikdy nedokázal v domě spát v úplném tichu. Tvrdil, že v každém rohě, v každém prázdném prostoru mezi zdmi, stále slyší tiché, rytmické dýchání někoho, kdo v tu chvíli v domě není, ale přesto v něm navždy zůstal.
Dnes už v těch bílých stěnách nikdo nevidí postavy, ale kdo si položí ruku na chladnou omítku v severním křídle, může pocítit jemný, pravidelný tlukot srdce, který nepatří žádnému z obyvatel domu.