Příběh: Historická výstavní budova Slezského zemského muzea
Prsty pana architekta Johanna Scheiringera se třásly, když naposledy přejel dlátem po chladném mramoru podstavce, než na něj jeho pomocníci usadili sochu Genia. Vzduch v nově dokončované dvoraně muzea byl těžký prachem z vápna a čerstvou vůní olejových barev, která se mísila s kovovým pachem blížícího se podzimního deště. Dělníci už dávno odešli, ale on stále stál pod kupolí a upíral zrak vzhůru k bronzovým Pegasům, kteří jako by se v šeru každým okamžikem měli odrazit k letu.
„Pane Scheiringere, ta postava tam nepatří,“ ozval se zpoza jeho zad tichý, až příliš klidný hlas.
Architekt sebou trhl a otočil se. U vchodu do sálu stál mladý muž v dlouhém černém kabátě, jehož tvář byla v šeru sloupoví téměř nečitelná. Byl to Franz, jeden z mladých kresličů, který měl na starosti dokumentaci detailů sochařské výzdoby. V rukou svíral svitek papíru, ale jeho oči nehleděly na plány. Sledovaly prostor pod kupolí, tam, kde se světlo lampy odráželo od prázdného místa mezi alegoriemi Malířství a Sochařství.
„O čem to mluvíš, Franzi? Vše je přesně podle návrhů vídeňské komise,“ vydechl architekt a utřel si zpocené čelo do rukávu.
„Není,“ odpověděl mladík a udělal krok vpřed. Jeho boty na dlažbě nevydaly ani hlásku. „Když jsem dnes ráno měřil úhel dopadu světla pro sochu Architektury, uviděl jsem ho. Seděl tam, na římse, a díval se na mé náčrty. Neměl tvář, pane. Jen stín, který se hýbal proti směru slunce. A když jsem se po něm ohlédl podruhé, mé vlastní ruce na papíře kreslily postavu, kterou jsem nikdy neviděl. Postavu, která drží klíč od dveří, jež v našich plánech vůbec neexistují.“
Scheiringer se zasmál, ale ten zvuk se odrazil od stěn jako cizí, nepatřičný výkřik. „Jsi přepracovaný, hochu. Tyto zdi jsou příliš nové na to, aby v nich bydlely přízraky. Jsou to jen ozvěny tvé vlastní fantazie.“
Mladík přistoupil blíž, až architekt ucítil zvláštní, ledový závan, jako by se náhle ocitl uprostřed hluboké zimy. „Není to fantazie. Podívejte se na své vlastní prsty.“
Architekt sklonil zrak ke svým rukám. Kůže na konečcích prstů byla černá od sazí, jako by právě sahal do vyhaslého krbu. Podíval se na podstavec, kde ještě před okamžikem ležely jeho nástroje. Byly pryč. Místo nich tam ležel malý, mosazný klíč, který vypadal, jako by byl vykován před staletími, pokrytý patinou, jež do tohoto nového, vyleštěného sálu vůbec nepatřila.
„Tento klíč,“ zašeptal mladík a jeho hlas se ztrácel v prostoru pod kupolí, „neotevírá dveře ven. Otevírá prostor za zdmi. Místo, které jsme tu omylem vybudovali, aniž bychom věděli, co v něm vězníme.“
Než stihl architekt odpovědět, ozvalo se zvenčí zahřmění a parkem před muzeem se prohnal náhlý poryv větru, který rozechvěl okenní tabule tak prudce, až se jedna z nich roztříštila. Do sálu vtrhl chladný vzduch a s ním i pach vlhké země a starého listí. Když Scheiringer znovu zaostřil, mladík byl pryč. Na podstavci však ležel ten klíč, stále stejně chladný a tíživý.
Architekt se ho nedotkl. Chtěl odejít, chtěl zabouchnout dveře a nikdy se nevrátit, ale něco ho drželo na místě. Pokaždé, když se podíval na stěny zdobené alegorickými postavami, měl pocit, že se jedna z nich – ta, která představuje Architekturu – na zlomek vteřiny pohnula, jako by se snažila zakrýt prázdné místo, kde by se podle mladíka měly nacházet ty neexistující dveře.
Od té noci se Johann Scheiringer do muzea nikdy nevrátil, přestože jeho jméno zůstalo na plánech budovy navždy vepsáno. Říká se, že když je v sálech Slezského zemského muzea ticho a světlo dopadá pod určitým úhlem na stěny, lze na okamžik zahlédnout obrys dveří, které nikam nevedou. Klíč, který tehdy zůstal na podstavci, zmizel ještě před slavnostním otevřením budovy. Nikdo neví, kam zmizel, ani kdo byl onen mladý kreslič, jehož jméno nefigurovalo v žádném ze seznamů zaměstnanců.
Budova stojí v Opavě dodnes, přečkala bombardování i proměny století, a pokaždé, když se v jejích chodbách ozve nečekané vrzání podlahy, návštěvníci se podvědomě zastaví a hledají pohledem stín, který se nepohybuje podle slunce. Pokud tam dnes vejdete, hledejte místo, kde se historie střetává s neznámem – možná právě vy budete těmi, kdo konečně najdou zámek, ke kterému ten ztracený klíč patří.