Příběh: Historické centrum města Telč

Prsty Jana z Hradce se zařezávaly do chladného kamenného ostění, zatímco se díval, jak se hladina Štěpnického rybníka vlní pod náporem neviditelného větru. V zámku za jeho zády, právě v oné Zlaté místnosti, kde se stěny leskly víc než samo slunce, se dnes v noci zastavil čas. Nebylo to však ticho, které ho děsilo. Byl to ten zvuk, který vycházel z nitra zdí — rytmické, kovové tikání, jako by se obrovské srdce stroje snažilo prorazit cestu ven z renesančních omítek.

Václav, správce zámeckých klíčů, přistoupil blíž, jeho tvář byla bledá jako vyprané plátno. V ruce svíral železný svícen, jehož plamen se v bezvětří divoce třepetal. „Pane, ta místnost je prázdná,“ zašeptal a hlas se mu lámal v hrdle. „Zamkl jsem ji po západu slunce, klíč mám u pasu, a přesto… slyšíte to?“

Jan neodpověděl. Jen sledoval, jak se nad hladinou rybníka vznáší lehký opar, který jako by obtékal zámecké zdi přesně v místech, kde se vnitřní tepání ozývalo nejintenzivněji. Nebylo to žádné skřípění dřeva ani nářek větru v komínech. Bylo to přesné, chladné a nelidské odpočítávání.

Vstoupili do hlavní síně. Vůně čerstvého vosku a starého kamene byla tak hustá, až se tajil dech. Když se těžké dubové dveře Zlaté místnosti s povrzáváním otevřely, Jan zaváhal. Místnost zářila, jako by v ní bylo ukryto tisíc svící, přestože byla temná jako hrob. Uprostřed parket, přímo pod vyřezávaným stropem, ležela na zemi jediná věc, která tam před hodinou nebyla.

Byl to mosazný astroláb, pokrytý znaky, které nikdo z přítomných mistrů řemesla neuměl přečíst. Jeho ozubená kola se otáčela s děsivou lehkostí, ačkoliv k nim nebyla připojena žádná pružina ani závaží. Tikání se ozývalo právě z něj, ale v tu ránu, kdy světlo svíce dopadlo na jeho střed, se pohyb zastavil. Celý zámek na okamžik ztuhl v nepřirozeném klidu.

Václav udělal krok vpřed, aby se podivného předmětu dotkl, ale Jan ho hrubě strhl zpět. V tu chvíli se astroláb rozechvěl a z jeho středu vyrazil tenký, modravý záblesk, který prořízl šero místnosti a zmizel přímo v jednom z bohatě zdobených domů na náměstí, které se táhlo venku jako perlový náhrdelník.

„Někdo tam čekal,“ vydechl Václav a ukázal směrem k oknu, za nímž se rýsovaly štíty měšťanských domů.

Jan přistoupil k oknu. Náměstí bylo liduprázdné, zalité měsíčním svitem, který se odrážel od fasád tak jasně, až to bolelo do očí. Ale v jednom z oken naproti, v domě s bohatým sgrafitem, spatřil postavu. Nebyl to muž, nebyla to žena. Byla to silueta, která se nepohnula, jen sledovala zámek, jako by ona sama byla tím, kdo ono tikání vyvolal.

Než stihl Jan vykřiknout, postava zmizela. Astroláb na podlaze se rozpadl na prach, který se okamžitě rozplynul v průvanu, přestože okna byla pevně zavřená.

Od té noci se nikdo v Telči neodvážil v určité hodiny procházet náměstím. Mnozí říkají, že když je hladina rybníků klidná a město utichne pod tíhou renesanční krásy, ozve se z hloubi země pod náměstím stejný rytmický zvuk. Nikdo neví, zda ten stroj v Zlaté místnosti tehdy přinesl zprávu, nebo zda ji někdo z oněch domů na náměstí teprve očekává.

Dnes, když se projdete po telčském náměstí a zastavíte se u oken, která vypadají jako z jiné doby, možná zaslechnete to jemné, kovové zašeptání – a pokud se podíváte pozorně, uvidíte v jednom z oken stín, který tam možná stojí už celá staletí a čeká, až se čas znovu zastaví.