Příběh: Hláska u zámku Chotěbuz
„Ustup, nebo tě srazím dolů vmžikem!“ zakřičel Janek a jeho hlas se odrazil od chladných vápencových stěn. Ruka mu třesala, když svíral rukojeť krátkého meče, zatímco nad ním v úzkém prostoru věže stál muž v černém plášti. Prach z lomového kamene vířil kolem nich jako šedý sníh, vznášející se v úzkém proumku světla, který pronikal úzkou střílnou.
Janek cítil na tváři vlhký chlad kamene a v nose měl ostrý pach starého sýče a vlhkého sklepa, který stálal v prostoru pod nimi, kde se v tichu modlili lidé v kapli. Každý jeho nádech byl těžký, plný prachu a strachu. Musel stoupat rychle. Padesát tři schodů, které vedly vzhůru, se mu zdály být nekonečnou cestou do nebe, kde se s každým krokem prostor kolem něj zužoval. Věž se nad ním svírala jako hrdlo obřího zvířete, které ho chtělo polknout.
„Nevrátím ti ten dopis, Janku. Tohle tajemství patří panu z Rudz, ne tobě,“ odpověděl cizinec klidně. Jeho hlas byl hluboký a neznámý, přišel z dálky, i když stál jen pár pět metrů nad ním.
Janek vyrazil. Boty mu klouzaly po hrubém povrchu pískovcových kvádrů. Srdce mu tlouklo do hrdla, až slyšel jeho údery v uších jako bubny před bitvou. S každým skokem vzhůru cítil, jak se stěny přibližují. Věž nebyla rovná, mírně se zužovala, což mu ztěžovalo rovnováhu. V jednu chvíli zakopal o vyčnívající kámen a na okamžik ztuhl, když mu pod nohama zůstalo jen prázdno a hluboký stín schodiště.
Když konečně dosáhl vyhlídky v desetimetrové výšce, vítr ho udeřil do tváře s plnou silou. Byl to prudký, mrazivý proud vzduchu, který mu rozvířil vlasy a zapálil oči. Zde, na vrcholu komolého kužele, byl svět najednou otevřený. Viděl širé pláně, vzdálené lesy a hluboké údolí, které vypadalo jako rýha v kůži země.
Cizinec stál na okraji, zádem k němu, a díval se do dálky. V ruce držel pergamen zapečetěný červeným voskem. Janek zvedl zbraň, ale ruka mu klesla, když spatřil výraz v tváři protivníka. Nebyl to výraz vítěze, ale člověka, který právě pochopil, že už nemá kam utéct.
„Podívej se dolů, chlapče,“ řekl muž a ukázal prstem na hrobové ticho pod nimi. „Věříš, že tato věž slouží jen k tomu, aby včas zazvonily zvony nebo aby strážní viděli nepřítele? Je to kotva. Drží nás tady, aby nás víra a strach nepřipustily k pravdě, která leží za těmito kopci.“
Janek udělal krok vpřed, ale vítr ho skoro srazil z nohou. V ten moment se oba podívali do prázdna. Výhled byl tak drtivý, tak absolutní, že vteřina ticha mezi nimi zanechala hlubší stopu než jakýkoliv boj. Janek pocítil, jak mu v hrdle stojí slova. Všechno, za čím utíkal, všechny hádky o moc a majetek, se z této výšky zdály být jen malými mravenci plazícími se v prachu.
„Vezmi si to,“ řekl cizinec a prostě mu dopis podal. „Kdo jednou uvidí svět z tohoto místa, už nedokáže lhát sám sobě. Je to příliš vysoké místo na to, aby člověk nosil v srdci klam.“
Muž se neotočil. Prostě se opřel o parapet a nehybně sledoval obzor, jako by se stal součástí samotného kamene. Janek stál vedle něj, dopis v ruce, a poprvé v životě přestal přemýšlet o útěku. Díval se na krajinu, která se před ním rozprostírala jako otevřená kniha, a věděl, že už nikdy nebude stejným člověkem jako ten, který začal stoupat ty padesát tři schody.
Když Janek nakonec sestupoval dolů, v kapli pod věží mu připadal prostor tísnivý a temný. Věž však zůstala stát, tichý svědek rozhodnutí, která se v její výšce mění v osudy.
Kdo jednou vystoupá až nahoru, už nikdy neuvidí zemi pod nohama stejnýma očima.