Příběh: Horní Dvořiště
„Tady to končí, pane Vondráček, dál už s vámi nemůžu jet,“ zakřičel strojvedení přes hřmění železného kolosy a prudce zatáhl brzdu. Vzduchem se rozletěl hustý, šedý kouř, který chutnal po spáleném uhlí a síře. Vlak s tichým skřípotem zastavil přesně vteřinu poté, jak se kola dotkla nové kolejnice v Horním Dvořišti. Byl první prosinec roku 1871, den, kdy se železnice konečně spojila s rakouskou zemí, ale pro muže v černém plášti to nebyl jen obyčejný termín v kalendáři.
Antonín Vondráček vystoupil na nástupiště, které ještě vonělo čerstvým asfaltem a mokrým dřevem. V rukou svíral malý kožený kufr, z którego unikal tichý, rytmický zvuk, připomínající tlukot srdce. Vokolem něj vládala chaosu oslavy. Úředníci v lśniících čapkách, vojáci s bajonety a zvědaví místní z Heršláka tleskali příchodu nového věku. Antonín však nestál v hloučku. Odstoupil stranou, až k samotnému okraji, kde končila česká země a začínal neznámý prostor za hranicí.
Zatímco ostatní vítali hosty z Rakouska, Vondráček vyhlédl do mlhy, která se plazila po kolejích jako bílý had. Vtom ho někdo oslovil. Byl to muž v šedém obleku, bez čepice, s tváří tak bledou, že připomínala vytesaný mramor. Cizinec nestál na nástupišti, ale přímo na šiškovém kamenívu mezi kolejemi, přestože tam nebyl žádný důvod být.
„Přinesl jste to včas,“ řekl cizinec hlasem, který zněl jako šelest suchého listoví.
Antonín nepromluvil. Pomalu otevřel kufr. Uvnitř, na červeném sametu, ležel starý mosazný klíč s podivným rytmem vyrytou do rukojeti. Nebyl to klíč k žádným dveřím, které by mohl člověk postavit z dřeva či kamene. Vondráček ho zvedl a s mírným třesem v prstech jej podal neznámému. Jakmile se jejich prsty dotkly, vzduch kolem nich ztuhl. Zvuky tleskání a smíchu utichly, jako by někdo přislouchl celý svět.
„Kde je brána?“ vyhrkl konečně Antonín.
Cizinec se jen záhadně usmál a ukázal prstem na prázdný prostor nad kolejemi, kde se v mlze na okamžik rýsoval obrys něčeho obrovského, co tam být nemohlo. Byla to brána z čistého světla, která trvala jen zlomek sekundy. Cizinec klíč do prázdného vzduchu zastrčil a otočil jím. Ozvalo se kovové cvaknutí, které v tichu zaznělo jako výstřel z pistole.
Vteřinu nato se vše vrátilo do normálu. Hluk oslav vtrhl zpět, lidi znovu křičeli radostí a vlaky začaly pískat k odjezdu. Ale muž v šedém obleku byl pryč. Vondráček zůstal stát s otevřeným kufrem, v němž už nebyl žádný klíč. Podíval se na své dlaně a uviděl na nich jemný, stříbrný prach, který pomalu mizel v mrazivém prosincovém větru.
Antonín se pokusil najít stopu po cizinci v davu, ale nikdo z přítomných ho nepoznal. Když se zeptal strojvedeného, zda neviděl muže v šedém, ten se na něj podivně podíval a zepsal ho jako blázna. Vondráček však věděl, že právě v tuto chvíli, vteřinu po otevření stanice, se v Horním Dvořišti otevřelo něco mnohem většího než jen obchodní cesta do Rakouska.
Vrátil se do vozu, ale už nebyl stejným člověkem. Celo zbytek života trávil v úvahách o tom, co přesně ten klíč odemkl a kdo byl tím, kdo ho přišel vyzvednout právě na tomto místě, kde se dvě země setkávají v jednom bodě.
Když dnes člověk stojí na nástupišti v Horním Dvořišti a zavře oči, může v mrazivém větru stále slyšet to tiché, kovové cvaknutí, které v roce 1871 změnilo pravidla tohoto místa navždy. Jen nikdo neví, zda je brána stále otevřená, nebo zda někdo z nás právě teď drží v ruce klíč, o kterém netuší.