Příběh: hospoda U rozvědčíka
„Tady to je, Josefe, hračky jsou v sudech, ale nikdo nesmí slyšet ani šustnutí papíru,“ zašeptal Jaroslav Franěk a jeho hlas zněl jako drcení štěrku pod botami. V místnosti čpala vlhkost starého kamene a těžká vůně čerstvého piva, která však nedokázala přehlušit kovový pach oleje z pušek. Josef Mašín přikývl a opatrně odsunul těžké dřevěné víko sudu. V šeru hostince, kde světlo svíček tančilo na stěnách jako nervózní stíny, vypadaly tyto zbraně jako zakázané dary z jiného světa.
Jaroslav, kterého v Nezabudicích všichni znali jako Rozvědčíka, se krátce usmál. Nebyla to radost, spíše ten druh odhodlání, který člověk získá jen v legiích, když ví, že cesta zpět už neexistuje. Vtom se dveře hostince rozletěly s takovou silou, že jedna z nich narazila do zdi. Dovnitř vtrhl mladý Ota Pavel, oči měl široce otevřené a dýchal zralým rytmem člověka, který utekl půl vesnice.
„Přicházejí! Jsou u řeky!“ vykřikl chlapec, ale jeho hlas se náhle zlomil.
V tu chvíli se stalo něco, co nikdo z přítomných nedokázal vysvětlit. V místnosti, kde nebyl žádný průvan a okna byla pevně zavřená, začaly sklenice nastavené na pultu jemně zvonit. Nebyl to hluk, ale vysoký, čistý tón, který postupně přerůstal v pískání. Jaroslav ztuhl. Podíval se na své ruce a pak na stěny svého nově vybudovaného domu z roku 1935. Vzduch kolem nich zhoustl, až se začal třpytit, jako by se v místnosti rozlomil čas.
„Co je to za hluk?“ vyhrkl Mašín a sáhl po zbrani.
Rozvědčík však neodpovídal. Stál nehybně a díval se do prázdného rohu místnosti, kde se náhle objevila šmouha světla. Byla to jen vteřina, krátký záblesk, ve kterém se zdálo, že v prostoru stojí někdo jiný – postava v uniformě, kterou nikdo z nich neznal, s pohledem, který nehleděl na ně, ale skrz ně, do budoucnosti. Ten neznámý zvedl ruku a ukázal prstem k podlaze, přesně k místu, kde v budoucnu měla být vyšívaná mapa na kapesníku.
Pak zvuk utichl. Všechno zmizelo. Zůstal jen tichý pleskání Berounky za okny a těžké ticho v místnosti.
„Slyšeli jste to?“ zeptal se Ota, ale Jaroslav už jen mlčky uzavřel sudy. Věděl, že toto místo už není jen hospodou. Stalo se z něj uzlem něčeho většího, číšehož pravidla neznají ani ti nejlepší špioni.
Když o několik let později Jaroslav Franěk stál před gilotinou v Plötzensee, v duchu si nevzpomínal na strach z ostrého čepelce. Myslel na ten zvonění sklenic v Nezabudicích a na ten zvláštní záblesk světla. Věděl, že zanechal za sebou víc než jen zbraně. Zanechal hádanku, kterou vyřešit nepomůže žádná mapa ani seznam.
Jeho žena později dostala kapesník s plánem restaurace. Josef Mašín se snažil hledat „hračky“, hledal v každé zásadě, v každé spáře kamenných zdí a v každém koutě sklepa. Ale zbraně, které tam kdysi viděli, jako by se vypařily. Zůstaly jen prázdné sudy a ticho, které se občas v noci změní v jemný, kovový zvuk, připomínající zvonění sklenic.
Kdo dnes vstoupí do hostince U Rozvědčíka a zapálí si v tichu cigaretu, může pocítit ten zvláštní chlad, který nepochází z kamenných zdí, ale z prázdnoty, kterou po sobě zanechali ti, kteří věděli, kde hledat. Podlaha v hostinci stále mlčí, a i když se lidi hádají, zda byly zbraně ukradeny, nebo přemístěny, pravda zůstala uvězněna v té jediné vteřině, kdy se v místnosti objevil někdo, kdo tam neměl být.
Kdo z nás dnes dokáže slyšet ten tón, který zní v podlaze hostince jen tehdy, když je v okolí absolutní ticho?