Příběh: Hotel U Beránka
„Tady to končí, pane Čížku, dál už ty zdi neudrží!“ vykřikl stavitel Novotný a prudce dopadl dlaní do čerstvé omítky, aby utišil zvláštní chvění pod nohama. Starosta Josef Čížek ani nepohnul s pohledem. Stál uprostřed sálu, kde se právě rozestřela těžká opona od Mikoláše Alše. Vzduchem se nesla hustá vůně vápna, mokrého žulu a drahého tabáku. Byla doba vrcholné secese, rok 1912, a budova U Beránka v Náchodě právě dýchala svým prvním, nejvíce nejistým dechem. Čížek sledoval, jak světlo dopadá na lístky lyry v rukou sochy nad portálem a jak se stíny v členitém půdoryse budovy hýbou tak, jako by dům sám měl vlastní plíce. V ten moment do sálu vstoupil muž. Neměl na sobě žádný z dobových šatů, které by odpovídaly společenské vrstvě návštěvníků tohoto miejsca. Měl na sobě prostý šedý plášť a v očích nesl pohled člověka, který vidí věci, jež teprve přijdou. Neználi ho. Nebyl to ani jeden z kovářů z Hradce Králové, ani žádný z malířů. „Hledám pokoj, kde bude jednou přemýšlet o svobodě muž s velmi vysokým čelem,“ řekl cizinec tichým, ale neprůstřelným hlasem. Čížek zvedl obočí. „Tady budujeme hotel i divadlo, pane. Pokoje jsou pro hosty, ne pro proroctví. „Kdo jste?“
Muž neodpověděl. Pomalým krokem přistoupil k reliéfu ležícího beránka a lehce se ho dotkl prsty. V tu chvíli se v celém sále rozlehlo tiché, ale jasné zazvonění, přestože v budově nebyl žádný zvonek. Zvuk byl čistý, kovový a přišel z hloubky žulové podezdnice, jako by samotná zem pod Náchodem chtěla něco potvrdit. Cizinec se otočil k starostovi a s mírným úsměvem dodal: „Tento dům bude držet vzpomínky na lidi, kteří se zde ještě nenarodili. Bude zde spát prezident, který ho založí, a bude zde hledat klid muž, který bude psát o odcházení, když už bude všechno jiné.“
Novotný se uchechtal a zamával rukou, že je to nesmysl, ale Čížek ztuhl. Vzduch v sále ztěžkl, stal se hustým a chladným, přestože venku vládlo jarní teplo. Starosta chtěl mu položit další otázku, ale když mrknul, aby si utřel prach z očí, muž byl pryč. Nebylo slyšet žádné zavření dveří, žádný krok po dřevěné podlaze. Jen opona od Alše se mírně zavlnila, jako by ji někdo právě minul. Tato událost zůstala v tajnosti, jen v zápisech několika málo přítomných, kteří ji přepsali jako halucinaci z únavy při stavbě. Jenže roky poté, v roce 1926, když do prezidentského apartmá vstoupil T. G. Masaryk, našel na nočním stolku malý, vyřezaný kousek žulu, který tam nikdo nepoložil. Byl to přesně stejný kámen, z jakého byla postavena podezdivka domu. Ještě později, když v roce 2011 v budově přebýval Václav Havel, vyprávěl svým blízkým, že v chodbách slyší tiché, rytmické tleskání, které nepochází z divadelního sálu, ale z prázdných prostor mezi zdmi. Jako by někdo z minulosti tleskal tomu, že budova stále stojí a plní svůj slib. Kdo byl onen muž v šedém plášti? Jak mohl vědět o lidech, kteří do hotelu U Beránka vstoupí za desetilétí? Některé odpovědi zůstaly zamčené v asymetrii portálu a v tichu secesních chodeb. Kdo dnes vstoupí pod sochy hudby a divadla, možná pocítí ten samý chlad v zátylku a pocit, že ho někdo pozoruje z místa, kde čas neplatí.