Příběh: Hotelový dům – Rezidence Expo
„Tady to není, paní Horáková, v žádném z těchto pokojů není žádný rádio-přístroj, který by hrál hudbu z budoucnosti,“ vyštěkl správce domu pan Novák a prudce zabouchl dveře do bytu v desátém patře.
Paní Horáková zůstala stát v chodbě, kde se vzduchem vznášel pronikavý pach čerstvé tekuté pryskyřice a nového betonu. Její prsty stále třesly, když svírala krajku šátku. Představila si, jak v tom moderním domě, s jeho divnými kovovými plášty na zdech a svítidly, která vypadala jako z jiného světa, něco neviditelného šeptalo. Nebyl to šepot lidí. Byly to zvuky, které v roce 1963 nemohly existovat – rytmické, kovové údery a hlasy, které zněly, jako by je někdo přefiltroval sklem.
Novák na ni hleděl s pohrdáním. Pro něj byl tento dům vrcholem lidského rozumu a techniky, experimentem, který měl změnit životy všech obyvatel Prahy. Kdo by měl hledat v tomto zázraku moderny duchy nebo rádio, které neexistuje?
Horáková však věděla, že zvuk nepocházel z přístroje. Slyšela ho včera večer, když seděla v obývacím pokoji na své nové, účelné sedačce. Zvuk přicházel ze zdi, z té tenké kovové fasády, která dům obalovala jako pancíř. Byl to hlas muže, který mluvil o věcech, kterým nerozuměla. Mluvil o městech z křišťálu, o lidech, kteří létají v kovových ptácích nad celým světem, a o tom, že tento dům, v němž právě žila, bude jednou chráněnou památkou, klenotem z dob dávno minulých.
„Vy jste už zmatená, paní Horáková,“ odfrkl Novák a odvrátil se. „Jděte si raději odpočinout. Tady v Karlíně jsme v novém věku, ne v pohádce o bludištích.“
Jenže ona se neodešla. Zůstala v prosklené hale v přízemí, kde se světlo odráželo od bruselského mobiliáře a vytvářelo na podlaze podivné geometrické tvary. Sedla si na jednu ze zdařilých sedaček a zavřela oči. Najednou to přišlo znovu. Nebyl to zvuk, ale dotek. Studený kovový prvek, který tvořil kostru domu, se krátce zachvěl.
V ten moment vedle ní seděl muž. Neměl na sobě oblečení z jejich doby. Měl na sobě látku, která se leskla jako tekuté stříbro, a v ruce držel malý, plochý kousek černého skla, do kterého hleděl s výrazem hlubokého smutku.
„Kde je ten film?“ zeptal se tichým, zastřeným hlasem.
Horáková vytrhla z phrýzů. „Jaký film, pane?“
Muž se na ni podíval. Jeho oči byly unavené, jako by cestoval tisíce kilometrů, a přesto nebyl z tohoto místa. „Ten, co měli natočit v tomto domě. Ten, který měl ukázat světu, jak bude vypadat budoucnost. Musím vědět, jestli ho někdo dočetl do konce.“
Než stihla odpovědět, muž vstal a vykročil směrem k východu. Horáková ho následovala, její podpatky rytmicky klapaly o čistý povrch haly. Ale muž se nerozplynul v davu. Prostě jen prošel skleněnou stěnou, jako by byla z vody, a zmizel v záhadném prostoru mezi vnější kovovou fasádou a vnitřní zdí domu.
Horáková přiložila ucho k chladnému kovu stěny. Slyšela, jak tam někde, hluboko v konstrukci domu, někdo stále mluví. Nebyl to hlas z rádio-přístroje. Byl to hlas člověka, který se ztratil v čase a hledal cestu zpět do svého roku, přestože se nacházel v budově, která měla být mostem do zítřka.
Správce Novák ji později našel, jak mluví k prázdné zdi v předsínti. Smál se jí do obličeje a říkal, že moderní architektura vyvolává u starších lidí závratě. Horáková už ale neodpovídala. Věděla, že ten muž s černým sklem v ruce tam stále je.
Kdoenkoliv, kdo dnes projde kolem těch kovových parapetů v Karlíně a přiloží ucho k chladnému plechu, možná uslyší ten samý tichý dotaz na konec příběhu, který nikdy nebyl dopřán.