Příběh: Hrad Zlín
„Krvácíš, ty zbabělče, a přesto se třeseš víc než ty hradby!“
Jakub z Vítovic přitiskl horký meč k hrdlu muže, který před ním klečel v prachu hradního nádvoří. Vzduchem vířil šedý popel z hořících srubů v údolí a pach spáleného dřeva se mísil s kovovým pachem čerstvé krve. Nad nimi se tyčily zdi z opuky, které v žáru požárů vypadaly jako rozžhavené uhlí. Jakub cítil, jak mu pot stéká do očí a jak mu těžká zbroj tiskne do ramen.
Kolem nich vřel chaos. Muži z Černé roty s divokými řevy vnikali do vnitřního prostoru hradu, káceli poslední odpůrcy a loupili vše, co mělo hodnotu. Byla to hodina zkázy, okamžik, kdy se osud tohoto vrchu Barabáši lámal v rukou žoldnéřů.
„Kde jsou klíče od podzemního skladu?“ zasyčel Jakub a přitlačil ostří meče tak blízko, až ucítil, jak kůže pod ním praská.
Muž pod ním, starý správce jménem Ondřej, jen mlčel a zíral do prázdna. Jeho oči byly zakalené, ale v hrdle mu bublal tichý smích. Jakub věděl, že v hlubinách skály, v temných chodbách vysekaných do kamene, zůstalo to, za čím sem přišli. Ne stříbro, ne zlato, ale tajné dopisy, které mohly změnit rovnováhu moci v celé Moravě.
Jakub srazil správce pěstí do obličeje. Zvuk praskající kosti byl v tom hřuku bitvy téměř neslyšný, ale pro oba přítomné byl jasný jako zvon. Jakub ho znovu zvedl a přitiskl ho zády k chladnému kameni zdi. Kontrast mezi žarem požáru a mrazivým chladem opukového bloku ho bodl do smyslů.
„Tento hrad bude zítra jen hromada kamenů, pokud mi neřekneš, kudy ta chodba vede,“ pohrozil mu Jakub.
Ondřej pomalu otočil hlavu směrem k východní věži, která se začínala hroutit pod náporem ohně. „Hledej v hloubce, rytíři. Hledej tam, kde země pohlcuje všechno, co je zbytečné. Ale pamatuj, že kdo vstoupí do tmy bez světla pravdy, už z ní nevyjde.“
Jakub nečekal na další hádanky. Odrazil se od zdi a rozběhl se k otvoru v zemi, který lidi z jeho oddílu právě odkrčovali. Vstoupil do temnoty, kde vzduch byl těžký, vlhký a voněl starým prachem a plísní. Každý krok mu zněl v uších jako úder kladivem. Světlo pochodně, kterou držel v levé ruce, vrhalo na stěny dlouhé, tančící stíny.
Když došel do konce chodby, našel těžké železné dveře. V rukou měl klíče, které vytrhl Ondřejovi z pasu v momentě, kdy už byl správce bezvládný. Otočil zámek. Kov skřípěl, jakoby hrad sám protestoval proti tomu, aby do svého nitra vnikl cizinec.
V místnosti nebyl žádný poklad. Jen jeden stůl a jedna zapečetěná schránka. Jakub ji s trhnutím otevřel. Listy uvnitř byly krátké. Četl je s dýcháním, které mu zrychlovalo tlukot srdce. Zjistil, že zrada, kterou měl hrad Zlín chránit, nepocházela z vnějšího nepřítele, ale z jeho vlastního velitele. On sám byl jen nástrojem v hře, která už byla vyhraná pro někoho jiného.
V tu chvíli se nad ním ozval hrom. Nebyla to bouřka. Byl to zvuk padajícího stropu. Hrad se začal hroutit pod tíhou vlastního plamene a chaosu. Jakub měl dvě cesty: buď utéct s papíry a stát se terčem vlastních přátel, nebo zůstat v tichu podzemí a nechat tajemství pohřbít pod tunami kamene.
Když se prach konečně usadil a plameny vyhasly, hrad Zlín už nebyl domovem rytířů, ale jizvou v krajině.
Kdo dnes stoupá na vrchol Barabáši a hledá mezi zbytky opuky cestu do hloubek, možná ještě cítí ten chlad, který v tu chvíli vstoupil do srdce jednoho z nejodvážnějších mužů své doby.