Příběh: Hradeň
„Zhasni ty pochodně a přestaňte všícně vrzat těmi vraty, jinak nás slyší i ryby v řece!“
Vratislav sevřel rukojeť meče tak silně, až mu zbělelý kloub na prstu začal tlouct. Stál na nejvyšší terase akropole, kde vítr z Vltavy přinášel pach vlhkého kamene a hnijících listů. Pod ním se v šeru rozprostíralo hradiště, labyrint čtyř hradeb a dřevěných domů, které v noci vypadaly jako hrobové pomníky z hlíny a dubu.
„Kde jsou lidi, Vratislave? Kde je zbytek stráže?“
Hlas patřil Bořivoji. Mladý muž stál kousek za ním, ramena stažená, oči rozšířené strachem. Vratislav se na něj ani neotočil. Díval se dolů, tam, kde se Hradeňský potok vlil do řeky. Tam, kde by v tuto dobu měla vřítit práce, měli řemeslníci v prvním předhradí kout z koutu tlouct do železa a obchodníci hádali se o cenu solí.
Místo toho tam panovalo ticho, které řezalo do uší.
„Včera večer jsme zavřeli brány,“ zamumlal Vratislav. „Zasekli jsme je vraníky. Nikdo nevyšel, nikdo nevstoupil.“
Bořivoj udělal krok vpřed a jeho boty s tichým šustotem rozvířily prach na vyrovnané terase. „Podívej se na ty domy. V oknech není vidět ani jeden plamen. Jako by celé hradiště vyprázdnilo v jediný okamžíc.“
Vratislav konečně otočil hlavu. Bořivojův obličej byl v šeru šedý. Vratislav pocítil náhlý, pronikavý chlad, který mu neprošel kůží, ale přímo do kostí. Byl to chlad, který nepatřil do tohoto léta.
Sestoupili níž. Každý krok po skalnatém hřebeni zněl jako praskání suchých kostí. Když prošli první hradbou, Vratislav zastavil. Na zemi ležela hliněná nádoba, rozbitá na tisíc střepů. Vedle ní byla lžíce, stále s trochou kaše, která už začala zasychat. Všechno to vypadalo, že člověk jen na vteřinu odložil jídlo a pak prostě přestal existovat.
Žádná krev. Žádné stopy zápasu. Žádné mrtvé těla.
„Slyšíš to?“ zašeptal Bořivoj.
Vratislav ztuhl. Z hloubky vnitřního předhradí, tam, kde se hrobové valy zvedaly nejvýše a stěny z nasucho kladených kamenů stály jako nehybní strážci, se ozývalo rytmické tloučení. Pomalé, těžké, jako by někdo v hloubi země tloukl obrovským kladivem do mokré hlíny.
Běželi k tomu zvuku, přes prázné uličky, kolem opuštěných dílen. Vzduch kolem nich zhoustnul a začal páchnout starou vodou a řekvičkem, přestože byli vysoko nad hladinou Vltavy. Když dorazili k poslední, nejvnitřnější hradbě, zvuk ustal.
Vratislav rozsvítil poslední pochodni. Světlo dopadlo na kamennou plentu hradeb. Tam, v mezeře mezi kameny a dřevěným výplněním, visela látka. Byla to plachta z hrubého lnu, potřískaná něčím černým. A na ní byla vyškrábaná rýha, která připomínala oko, ale bez zornice.
„Tady byli,“ vydechl Bořivoj a ukázal na zem.
V prachu byly otisky bosých nohou. Jenže ty stopy nevedly pryč z hradiště. Vedly od vnější hradby až sem, do samotného srdce akropole. A pak, v jednom bodě, prostě končily. Jako by lidé, kteří je zanechali, byli znebohněni nebo v sebe vstřebováni zemí.
Vratislav se podíval nahoru na skalní hřeben. V šeru uviděl postavu. Stála na okraji srázu, přesně tam, kde se hradiště setkávalo s propastí nad řekou. Postava byla nehybná, oděná v šatech, které znal. Byly to šaty jeho otce, který zmizel před deseti lety při stavbě těchto valů.
„Otče?“ zakřičel Vratislav a hlas se mu zlomil.
Postava pomalu otočila hlavu. Vratislav neviděl obličej, jen prázdnou masku z bílého vápence, která v měsíčním světle zářila jako kost. Postava nevěstovala slova, ale pomalu zvedla ruku a ukázala prstem dolů, do temných vod Vltavy, které v hloubce soutoku přehrůzivě bublaly.
V ten moment pocítil Vratislav na svém rameni ledový dotyk prstů, přestože vedle něj stál Bořivoj s rukama u těla.
Když se Vratislav ohlédl, za ním už nebyl žádný Bořivoj. Jen prázdná cesta a ticho, které začalo polknout i jeho vlastní dech.
Voda v údolí stále stoupá a hluboko pod hladinou, v tichu zatopených hradeb, někdo stále počítá kameny v hradbách.