Příběh: Hradiště Butovice
„Utíkej k potoku, Radomíre, a neohlížej se, dokud neuslyšíš vodu!“
Křik otce rozšeplal ticho nad ostrohem. Radomír ztuhl, prsty stále zapjaté do hrubého lnu košile, kterou mu otec v panice natahoval přes ramena. Kolem nich se vznášel těžký, sladký pach žáleného dřeva a vlhké hlíny. Vzduch byl hustý, až lepivý, a přesto mu po zátylku stýkaly mrazy. Nad nimi, na vrcholu akropole, se v šeru rýsovaly siluety mužů, kteří se nehýbali. Prostě tam stáli. Tichý hrob líně obklopoval jejich domovy, zatímco z hloubky údolí Prokopského potoka stoupala mlha, která vypadala jako bílé prsty sahající po jejich kotníky.
„Proč mlčí? Proč nekřičí jako při ostatních nájezdech?“ vykluklo z chlapce šeptem.
Otec mu ne odpověděl. Jen ho prudce strčil směrem k severnímu svahu, kde se země strmě svalovala dolů. Radomír zakopl o kámen, který tam nebyl včera, a dopadl do bláta. Když vzhlédl, viděl otcovo rosto v záblesku poslední svíčky. Nebyl v něm strach z meče, ale hluboký, nepochopitelný děs. Otec se nedíval na nepřátele, ale na zem pod jejich nohama, jako by se bál, že ho samotná půda hradiště pohltí.
Radomír vyrazil. Bosé nohy mu pálily v chladu, zatímco běžel kolem vnitřní hradby. Ten masivní val, který měl být jejich ochranou, teď působil jako zeď vězení. Cítil, jak se mu v plicích hromadí ledový vzduch. Když dorazil k hranici předhradí, zastavil se na okamžik a ohlédl se.
Hradiště Butovice v té chvíli vypadalo jako mrtvé město. Žádný zvuk kovů, žádné koně, žádné pláč žen. Jen tiché, rytmické bubnování, které nepřicházelo zvenčí, ale zdálo se, že zní přímo z hloubky země, z míst, kde kdysi žili lidé dávno před nimi. To bubnování bylo pomalé, jako tlukot obrovského, spícího srdce, které se právě probudilo.
Sklouzl po prudkém srázu jihozápadní strany. Kámen mu drolil se kůží, hlína mu zaplňovala ústa. Když konečně dopadl do chladné vody potoka, voda mu okamžitě ztumlila žár v plicích. Zalehl do rákosí a pozoroval vrchol ostrohu.
Viděl, jak se z mlhy vynořila postava. Nebyl to voják. Byla to žena v šatech, které byly tak staré a ztrourané, že vypadaly jako kůra stromu. Šla pomalu, s nepřirozeně rovným hřbetem, a v ruce nesla hliněnou nádobu. Zastavila se přesně tam, kde před chvílí stál Radomírův otec. Pomalu přelila obsah nádoby na zem. Voda z nádoby nebyla průzračná, ale černá jako nejhlubší noci, a kdekoliv dopadla na hlínu, tráva okamžitě zčernala a zvadla.
Radomír chtěl zakřičet, zavolat na otce, aby utekal, ale hlas mu uvízl v hrdle. V tu chvíli se žena otočila. Neměla oči, jen dvě hluboké, černé díry, které se zdály pohlcovat všechno světlo kolem sebe. Usmála se, a byl to úsměv, který nesliboval smrt, ale něco mnohem horšího — zapomnění.
Když se mlha rozestoupila, hradiště bylo prázdné. Žádné plameny, žádná t bodies, žádné stopy boje. Jen ticho, které bylo tak absolutní, až v uších bolelo. Radomír zůstal v potoce stát, až mu ztuhly nohy a voda mu začala zmrazovat kůži.
Vrátil se nahoru až za mnoha hodinami, když slunce začalo barvit oblohu do rudožlutého odstínu. Na akropoli nenalezl nikoho. Domy stály, ohně v krbích byly studené, ale v oknech nebyl jediný člověk. Všechno bylo na svém místě — hrnčíky na stolech, nástroje u dveří — jen lidé zmizeli. Jako by je země prostě vymazala.
Jediné, co našel, byla ta hliněná nádoba. Ležela uprostřed hradiště, prázdná a rozbitá. A v prachu vedle ní viděl otisk bosé nohy, který byl příliš malý na dospělého muže a příliš starý na dítě.
Kdo dnes stoupá na vrchol Butovic a nas biçne ucho k zemi, možná ještě uslyší to pomalé, rytmické tlukotí, které neukončilo svou píseň.