Příběh: Hradiště Jindřín
„Tlač ten hrnec hlouběji do hlíny, jinak ho vítr srazí z hrobového okraje!“ zaječel Vlastislav a prudce strhl bratra za rameno.
Kovová sypač v jeho ruce rytmicky narážela do tvrdých buližníkových kamenů, zatímco kolem nich vznášela se hustá, mléčná mlha, která pohl𝒕ila i strmé srázy hradiště. Vzduch chutnal po železe a mokrém borovicovém jehličí. Pod nohama jim vrčel dvojitý val, ze kterého se s každým krokem sypal prach starých ohní.
Mladší z nich, Radovan, neodpovídal. Jeho prsty, zčernalé od sazí a hlíny, třesaly, když vkládal do keramické nádoby poslední kousky utkané látky a hrst zasušených semen. Nedíval se na bratra, ale stále a stále zíral směrem k východnímu příkopu, kde se v šeru vlnělo něco, co připomínalo lidské postavy, jen příliš vysoké a příliš tiché.
„Oni už jsou tady, Vlastislave. Slyšíš to?“ zašeptal Radovan.
Vlastislav ztuhl. V tichu, které by mělo být naplněno jen šumením lesů pod nimi, zaznělo tiché, rytmické škrábání. Jako by tisíce nehtů současně rýpaly do skalního podloží hradiště. Ten zvuk nešel z jedné strany, přicházel ze všech stran zároveň – ze strmých sráz na severu, z propastí na západu i z hlubokého dna příkopu.
„Uzkvrň to a jdi pryč. Teď!“ Vlastislav popadl bratra za košuli a vlekl ho směrem k východní terase.
Hradiště, které jim mělo sloužit jako útočiště, se najednou změnilo v past. Strmé skalní útvary, jež dříve znamenaly bezpečí, nyní připomínaly stěny obrovského hrobky. Vlastislav cítil, jak mu zbeznatěl krk a jak se mu do plic tlačí ledový chlad, který nepatřil do tohoto ročního období.
Když vyběhli na vrchol valů, Radovan se prudce zastavil. Před nimi, přímo v cestě k východu, stál muž. Měl na sobě šaty z kůží, které byly tak staré a ztrouchnalé, že se rozpadaly při každém poryvu větru. Postava byla ztuhlá, s hlavou skloněnou k hrudi, a z jejích úst unikal ten samý škrábající zvuk, který slyšeli v kamenech.
Vlastislav chtěl zakřičet, aby uhnul, ale hlas mu uvízl v hrdle. Všiml si něčeho, co ho zmrazilo víc než vítr. Muž neměl pod nohama stín, přestože nad nimi pálilo šedé, mléčné světlo.
„To je on,“ vydechl Radovan s hrozícím pláčem v hlase. „Ten, kterého jsme pohřbili před luny. Ten, který slíbil, že nás z tohoto vrchu nikdy nepustí, dokud mu nevrátíme to, co jsme mu ukradli.“
Vlastislav pocítil, jak mu v kapse těžkne hliněný střep, který našel včera v hlubokém příkopu. Byl to jen malý kousek vypálené hlíny, zdobený zvláštními rýhami, ale v ten moment ho v dlani cítil žhavý jako rozžžený uhlík.
Postava pomalu zvedla hlavu. Místo očí měla jen prázdné, černé díry, z których vytekla hustá, černá tekutina, připomínající pryskyřici. Neřekla ani slovo, jen pomalu natáhla kostnatou ruku směrem k Vlastislavovi.
V ten moment se z mlhy za nimi ozval hromadný, hluboký výkřik, který se odrazil od skalních stěn hradiště jako hrom. Vlastislav instinktivně strhl bratra za ruku a skočili do příkopu, doufajíc, že je hloubka valů ochrání před tím, co přišlo z mlhy.
Když se o několik minut později mlha rozplynula a nad hradištěm Jindřín znovu vyhlédlo slunce, na vrcholu nebylo vidět nic než prázdné skalní terasy a tiché kameny. V hrobovém okraji zůstal jen jeden rozbitý hrnec, z którego vyvazovala bílá látka.
Kdo dnes stoupá po strmých srázech k těmto valům, občas pocítí na kůži náhlý chlad a uslyší v buližníkových skalách tiché, rytmické škrábání prstů, které stále hledají cestu ven.