Příběh: Hradiště V obůrkách
„Odlož ten nůž, Milene, nebo tě v hloubce příkopu najdou jen jako kousky masa!“
Hlas staršího muže rozšeplal ticho, které vládlo nad ostrožnou. Milen stál u východního okraje, kde hluboká rýha v zemi s ostrými stěnami oddělovala jejich domovy od divočiny. V rukou svíral čepel z tvrdého kamene, která v šeru vrhala studený odlesk. Pod ním se rozprostíralo hluboké dno, vyplněné prachem a zbytkem starých ohňů.
Starší z nich, muž jménem Vrtis, přistoupil blíž. Jeho bosé nohy tloukly do suché země. Vzduch kolem nich voněl po spáleném dřevě a vlhkém hlíně, která stoupala ze strmých svahů obklopujících jejich sídliště. Vrtis se podíval na řadu dřevěných kůlů, které tvořily jejich poslední ochranu. Některé z nich byly již zčernalé, jako by je někdo zevnitř vypálil.
„Slyším je, Vrtisi. I teď, když vítr utichl,“ šeptal Milen a zírale do prázdnoty za hrobovou hloubkou příkopu.
Vrtis se krátce zasmál, ale byl to zvuk bez radosti. „Slyšíš jen ozvěny vlastního strachu. Naše stěny jsou vysoké a svahy strmé. Nikdo sem nenaleze, aniž byme ho viděli z dálky.“
Milen však neuhýbal. Jeho prsty se křečově sevřely kolem kamene. Podíval se dolů, do tmavé výplně příkopu, kde ležely rozbité hliněné nádoby a kosti zvířat, která zde předtím kolapsovala. V té chvíli se z hloubky ozval zvuk. Nebyl to vítr, ani zvíře. Byl to rytmický, pomalý škrábaný zvuk, jako když někdo dlouhými drápy přejíždí po tvrdém kameni.
Vrtis ztuhl. Jeho pohled klesl k zemi. Objevili se tam stopy. Ne byly to stopy lidí, ani žádného zvířete, které znali. Byly hluboké, deformované a vedly z dna příkopu přímo k základům jejich domů.
„Říkal jsem ti, že se vrátilo,“ vydechl Milen. „To, co jsme zakopali pod hliněnou podložku předtím, než jsme postavili ty kůly. To, co mělo zůstat v zemi navždy.“
Vrtis se pokusil vykřiknout příkaz, aby Milen ustoupil, ale slova mu uvízla v hrdle. Z hlubin příkopu se začala vynášet mlha, hustá a bílá, která zakryla dno a začala obepínat dřevěné palisády. V té mlze se rýsovala postava. Byla příliš vysoká, s končetinami, které se ohýbaly v nepřirozených úhlech. Neměla tvář, jen hladkou plochu kůže, která v šeru vypadala jako mokrý kámen.
Postava se nepohybovala rychle. Jen pomalu, s děsivou jistotou, stoupala po šikmé stěně příkopu. Každý její dotyk zanechával v zemi černý, žroutavý stop.
Milen nezaútočil. Prostě tak stál a díval se, jak se ta věc blíží k okraji. Vrtis se pokusil chytit mladšího muže za rameno, aby ho odtáhl do bezpečí vnitřního kruhu, ale Milen byl jako z kamene. Jeho oči byly prázdné.
„Už je tu,“ zašeptal Milen, ačkoliv postava byla stále několik p resizingů pod nimi. „Přišla si pro zbytek lopotů.“
V tu chvíli se z mlhy ozval zvuk, který připomínal praskání starého dřeva. Vrtis ucouzl, jeho tvář zbělela. Podíval se za sebe, na své spoluobčany, kteří v tichosti vyvázeli z domů. Všichni stál s stejným výrazem prázdnoty v očích. Nikdo nekřičel. Nikdo nevolal o pomoc. Jen stál v řadě, jako by čekali na svůj řad.
Milen pomalu pustil kámen. Ten dopadl do hloubky příkopu s tichým žuchotem. Poté se mladý muž otočil k Vrtisovi a poprvé za celý život se na něj usmál, ale byl to úsměv, který nepatřil člověku.
„Vítaj je, Vrtisi. Už jsme všichni připraveni.“
Když mlha opadla a slunce znovu osvítilo vrchol ostrožny, na místě sídliště nezbylo nic než ticho. Domy stály, kůly byly na svém místě a příkop stále hrotitě přehrazoval cestu. Jen v hloubce země, mezi střepy keramiky a kostmi, zůstala jedna jediná stopa, která nepatřila žádnému živému tvoru.
Země v Obůrkách stále uchovává ticho těch, kteří se rozhodli neodejít.