Příběh: Hrazany
Krvavě rudý prach se vířil pod koly vozu, zatímco Brennos drsnou dlaní přejížděl hluboké rýhy vytesané do kamenité cesty u brány B. Znovu tu byly, ty nevysvětlitelné stopy, které se vryly do skály hlouběji, než by dokázal jakýkoliv povoz naložený solí či cínem. Vůz zastavil s táhlým zavrzáním dřeva o kámen a kupci, muži z jihu s tvářemi ošlehanými větrem, ztichli. Brennos, strážce brány, cítil v zádech chlad, přestože slunce pálilo do skalisek Červenky jako rozžhavené železo.
Pohlédl na své ruce, špinavé od jílovité zeminy, a pak na místo, kde se cesta větvila k Doubí. Před chvílí tam stála žena. Byla oděna v šatech barvy vyschlého rákosí a v rukou nedržela nic než svazek proutí. Když k ní vykročil, aby ji vykázal z uzavřeného prostoru oppida, prostě se rozplynula v horkém vlnění vzduchu. Nezůstaly po ní stopy v prachu, ani otisky nohou na terasách, kde se jinak každý kámen pohnul pod vahou kroku.
Poslyš, Brenne, ozval se za ním hlas kupce, který vypadal, že zažil víc bouří na Vltavě než kdokoli jiný. Viděl jsi to taky? Tu ženu?
Brennos neodpověděl. Místo toho se sklonil k zemi a přiložil prsty k hlubokým kolejím. Kámen byl ledový, jako by pod ním tekla podzemní řeka, která nepatřila tomuto světu. Vzduch náhle ztěžkl pachem ozónu a mokrého jehličí, což bylo uprostřed vyprahlého léta na hradišti naprosto nemožné. Všichni muži v karavaně odstoupili od vozů. Koně neklidně frkali a hrabali kopyty, jejichž údery zněly v tichu oppida až nepřirozeně dutě.
Nebylo to poprvé. Před měsícem našli u brány F pohozené šperky, které nepatřily žádnému z místních mistrů. Byly chladné a nevyzařovaly žádný lesk, i když na ně dopadalo přímé slunce. Brennos je tehdy zakopal u paty hradeb, ale ráno byly zpět, vyskládané v dokonalém kruhu přímo na prahu jeho srubu. Dnes se však stalo něco jiného. Vzduch se zachvěl, jako by se trhala opona mezi tím, co je, a tím, co bylo.
Ta žena se znovu objevila, tentokrát o několik metrů dál, přímo u paty srubové zástavby na terasách. Nebyla to přízračná postava, vypadala až příliš skutečně. Její oči, barvy bouřkového nebe, se zabodly přímo do Brenna. Nepromluvila, ale v hlavě se mu rozezněl zvuk, který připomínal drcení kamene o kámen. Bylo to varování nebo snad prosba?
Brennos se pokusil vykročit, ale jeho nohy jako by přirostly k zemi. Celé oppidum, obvykle pulzující životem, kovářským bušením a křikem obchodníků, utichlo v jediném okamžiku. I ptáci na Doubí přestali zpívat. Vše, co Brennos viděl, byla postava, která se začala pomalu rozplývat do bílé mlhy, ačkoliv obloha byla bez jediného mráčku. Když se mlha rozplynula, po ženě nebylo ani památky, ale v místě, kde stála, zůstal na skále vyleptaný symbol. Nebylo to keltské písmo, ani žádná známá runa. Byl to otisk dlaně, který vypadal, jako by se skála v ten moment stala tekutou a pak zase ztuhla.
Kupec přistoupil blíž, opatrně se dotkl skály a okamžitě ucukl. Kůže na jeho prstech zbělela a začala se loupat, jako by prošla mrazem. Brennos vytáhl svůj krátký meč a zabodl ho do země, aby vymezil prostor, kam nikdo nesmí. Od toho dne se nikdo z místních neodvážil přiblížit k terasám u brány B po západu slunce. Hradiště dál žilo, kupci proudili po cestě dál k severu, ale každý, kdo tudy procházel, cítil, že se na něj někdo dívá zpoza té neviditelné hranice.
Nikdo se nikdy nedozvěděl, kdo ta žena byla, ani co znamenal ten otisk ve skále, který tam zůstal i po staletí, kdy hradby podlehly zkáze a les pohltil sruby. Dnes, když vystoupáte na Doubí a projdete mezi zbytky valů, zastavte se u brány B a zaposlouchejte se do ticha, které je zde jiné než kdekoli jinde. Možná, když budete mít štěstí a vaše srdce bude dostatečně klidné, uvidíte v prachu mezi kameny stopy, které nepatří žádnému vozu, a v horkém vzduchu ucítíte náhlý závan mrazivého horského dechu, jenž vám napoví, že hradby Hrazan střeží tajemství, které se odmítá stát historií.