Příběh: Hřbitov

„Tady to končí, sestro, už dál vás neprovodím,“ zasyčel mladý hrobník Matěj a prudce pustil železnou bránu, která s kovovým skřípěním dopadla do zámku.

Sestra Agata zůstala stát v tichu, které prořezával jen vzdálený zvon z obce. Vzduch kolem ní voněl vlhkou zemí a starým mramorem, těžký vůní zralého jasu, který v tomto koutě Jeseníků kvetl přesto, že jemu zde nebylo místo. Pod nohama jí vrzal štěrk a před ní se rozprostíralo pole křížů, kde v řadách odpočívali její sestry, vyhnané ze svých domovů do tohoto ústraní, aby je svět zapomněl.

Agata však nepřišla plakat nad hroby. V rukou svírala malý, stříbrný klíč, který jí předtím v noci podstrčila jedna ze starších sester z řádu Vincentek. Ta jen šeptala, že odpověď na otázku, proč se v noci ozývají kroky v hrobce rytmistra Ludvíka d'Ambly, leží v zemi, nikoliv v knihách.

Kráčela pomalu kolem polychromované sochy Vítězného Krista. Cítila na tváři chladný průvan, který přicházel z utončení v hrobkách, ačkoliv v ten moment nebyl v Pohorí jediný závan větru. Zastavila se u vysokého mramorového náhrobku hraběte d'Ambly. Klasicistní linie kamene byly přísné, tak jako byla přísná pravidla, která sestry v Bílé Vodě musely dodržovat.

Když Agata přiložila ucho k chladnému povrchu mramoru, nezaslechla ticho. Zaslechla rytmus. Pravidelné, tiché tleskání, jako by někdo hluboko pod zemí vyklepával prsty do kamene. Tři krátké rány, jedna dlouhá. Znovu a znovu.

„To není možné,“ zašeptala a její dech vytvořil v chladném vzduchu bílou mlhu.

V ten moment se nad ní zavrtěla koruna starého stromu a stín dopadl přes náhrobní desku. Agata uviděla, jak se z praskliny v mramoru začíná pomalu vyvalovat hustý, bílý kouř, který nevoněl po síře ani po hnilobě, ale po starém pergaminu a drahém tabáku. Kouř se začal formovat do podivného tvaru, připomínajícího ruku, která ukazovala směrem k neoznačeným hrobům v rohu hřbitova, tam, kde v hromadném hrobě spočívali vyčerpaní lidé z pochodů smrti.

Agata vykročila směrem, kam ji vedl ten přízračný ukazatel. Cesta byla úzká, obklopená nízkou zídkou, která hřbitov oddělovala od zbytečku světa. Čím blíž byla k neoznačeným hrobům, tím více cítila, jak jí mrznou prsty v rukavicích, ačkoliv slunce pálilo. Zvuk tleskání přestal být jen v kameni; teď ho slyšela v samotném vzduchu.

Uprostřed ticha, mezi dvěma neznámými vojáky a jedním mužem v uniformě černých košil, našla malou, železnou krabičku, která vyčnívala z hlíny. Byla zrezivělá, ale stále uzavřená. Když ji zvedla, pocítila prudký elektrický výboj, který ji až srazil na kolena. Z krabičky se ozval jasný, lidský hlas, přestože uvnitř nebyl žádný přístroj.

„Hledejte klíč v srdci kaple,“ pronesl hlas, který zněl jako ozvěna z minulého století.

Agata se prudce otočila k hřbitovní kaple s jejími půlkulatými okny. V ten moment uviděla v jednom z okén líc muže s přísným pohledem a vysokým čelem, který na ni hleděl s výrazem, jako by ji čekal celých padesát let. Během jediného mrknutí oka byl muž pryč a okno bylo prázdné.

Sestra Agata zůstala klečet v prachu, v rukou držíc krabičku, která byla teď neuvěřitelně horká. Nevěděla, zda je to varování, nebo pozvání. Věděla jen, že hrobník Matěj ji nechal uvnitř z důvodu, který teď začínal dávat smysl. Hřbitov v Bílé Vodě nebyl jen místem odpočinku, byl to obří archiv stínů, které odmítaly mlčet.

Když se Agata později pokusila krabičku otevřít, zjistila, že nemá žádný zámek. Byla to jediná sounutá masa železa, která však v noci, v naprostém tichu sesteršrotu, začala znovu vyklepávat ten stejný rytmus.

Tajemství rytmistra d'Ambly a tichých sester zůstalo zakopané v bílovodské zemi, ukryté pod vrstvou mramoru a zapomenutých modliteb, které stále čekají na toho, kdo se odváží dopřít u brány.