Příběh: Hrobka Haugviců
„Tady to končí, Jindřichu, už dál je jen chlad a ticho,“ zasyčel mladý doprovodný sluga Jan a prudce přitáhl přikrývku přes ramena svého pána.
Jindřich Vilém Haugvic však nevnímal mrazivý průvan, jenž vnikal skrze otevřená vrata nové hrobky. Stál uprostřed čtvercového prostoru, kde se mramorové stěny stále ještě zdály být vlhké a vůně čerstvého vápna mu pálila v nose. V rukou svíral těžkou kovovou skříňku s dokumenty, které přivezl z Jinošova. Všechny ostatky jeho předků byly již dávno uloženy v těchto stěnách, ale on hledal něco jiného. Něco, co v záznamech nebylo.
„Světlo, Jan! Přisuň ty svíce blíž k mramoru,“ přikázal hrabě a jeho hlas se v prázdném prostoru roznesl jako hrom.
Kolem nich v polomraku stály mramorové postavy. Dvě piety, Smutek a Loučení, hleděly na ně svými prázdnými očima. V záři plamenů vypadaly jejich olivové věnce, skoro hmatatelné v kameni, jako by byly utkány před hodinou. Jindřich se zastavil před jednou z nich. Prsty přejel po chladném řasení mramorového oděvu. V ten moment se ozval zvuk. Nebylo to zavrnění větru zvenčí, ale jasné, rytmické zaklepání. Tři údery. Zvuk přišel z hloubky země, přímo z místa, kde spočíval Bedřich Vilém.
Jan sebbebral do hrobce a jeho boty hlasitě zaklapaly o dlažbu. „Pane, to byl jen vítr v průduších, přísahám!“
Hrabě však neodpovídal. Jeho pohled byl upřený na podlahu. V místě, kde se setkávaly linie mramoru, začala stoupat jemná, bílá mlha, přestože v hrobce nebylo žádné zdroje vlhkosti. Mlha neplula chaoticky, ale tvořila kruh kolem jedné z nik. Jindřich pomalu vstoupil do tohoto kruhu a vtom se stalo něco, co mu vyrazilo dech. Vzduch kolem něj ztuhl a teplota klesla tak prudce, že mu z úst unikl mrazivý obláček páry.
„Podívej se na pietu, Jane,“ zašeptal Jindřich.
Sluga se podíval a vzápětí upustil svícník. Mramorová ruka sochy, která doposud v nehybné lince držela hlavu mrtvého syna, se pohnula. Nebyl to prudký pohyb, ale pomalé, téměř neznatelné sklonění prstů. Kámen se v záři svící zdál měknout a měnit barvu z bílé na šedou, jako by do něj vnikla krev.
Hrabě Jindřich se k soše přiblížil a vteřinu předtím, než se dotkl mramoru, uslyšel v hlavě jasný, chladný hlas, který neznale slovem, ale pocitem. Byl to pocit nespokojenosti, neustálého hledání a neukončeného pouta. Bedřich Vilém, který nechal rodinu pohřbívat v několika různých místech, od klášterů až po Jinošov, jako by v této nové, dokonalé stavbě našel konečně místo, kde mohl začít mluvit.
„Co chce?“ vyhrkl Jan a začal se couvat k východu. „Pane, odejděme odtud, tohle místo není pro živé!“
Hrabě však zůstal stát. Vzal ze skříňky jeden starý pergamen, který našel v Jinošově, a položil ho opatrně na základnu sochy. V momentě, kdy papír dotkl kamene, mlha s jedním prudkým závanem zmizela a v hrobce nastalo absolutní, hňäckové ticho. Jen mramorové postavy stále stály vteřině loučení, ale jejich výraz se zdál být jiný. Už to nebyl smutek, ale očekávání.
Když Jindřich opustil hrobku a nechal ji za sebou zamknutou, věděl, že přinesl jen část odpovědi. Pergamen, který tam nechal, obsahoval seznam jmen, která nikdy nebyla zapsána do oficiálních knih.
Kdo z nich v této bílé tichosti stále čeká, až je někdo uzná a vyvolá z hloubky mramoru, zůstává tajemstvím, které střeží jen tiché stěny v Náměšti nad Oslavou.