Příběh: Hrobka hrabat Henckelů von Donnersmarck
„Kde jsi to schoval, ty lháři!“ Křik rozšeptal se tichem hřbitova a rozrazil ho jako kámen sklo. Matěj svíral v dlani těžký železný klíč, který mu v dlani pálil jako rozžhavené uhlí. Před ním stál jeho bratr, tvář zvrácená v křeči hněvu, s očima, které neviděly nic kromě zlatých mincí, jež zmizely z rodinného trezoru.
Matěj ustoupil. Paty mu klouzaly po vlhkém trávníku, až se mu záda opřela o chladný kámen kruhové stavby. Cítil v zádech drsný povrch zdiva, které v onom roce 1752 stále vonělo čerstvou vápnou malbou a novým tesařstvím. Byla to hrobka hrabat, místo odvržených a tichých, postavené koutem k hlavnímu chrámu, aby jejich víra, odlišná od té oficiální, neprovokovala zbytečně zbytečné spory.
Bratr na něj vrýskl znovu, tentýraz tišeji, ale nebezpečněji. Matěj se podíval dolů. V hloubce pod jeho nohami, v temném suterénu, spali mrtví šlechtici. Nad ním se tyčil malý prostor pro modlitbu, který vypadal jako stará rotunda, ale bez onoho zakončení, které mají většiny kostelů. Matěj věděl, že pokud nyní neukáže cestu k penězům, bratr ho odtud neodpustí živého.
V tu chvíli se vzduch kolem nich změnil. Náhle přišel prudký poryv větru, který s sebou přinesl vůni starého pergamentu atlařského vosku, ačkoliv v okolí nebyl žádný otevřený okno ani zapálený svícen. Matěj ztuhl. Všiml si, že stín jeho bratra, který dopadal na bílou zeď hrobky, se začal hýbat samostatně. Stín se nenatáhl podle pohybu těla, ale pomalu, s nepřirozenou plynulostí, ukázal prstem směrem k zemi, k neviditelnému vchodu do podzemí.
„Co tam hledáš?“ vyjel se Matěj, ale hlas se mu zlomil.
Bratr neodpověděl. Ztuhl jako vytesaný z kamene. Obě postavy, oba bratři, byli najednou pohlceny zvláštním, mléčným světlem, které nepocházelo ze slunce, ale zdálo se, že vyvěrá přímo z pór kamene hrobky. Bylo to světlo tak čisté, že na okamžik Matěj zapomněl na strach i na zlaté mince. V tom tichu, které následovalo, zaslechl šepot. Nebylo to slovo, spíše hluboký tón, který mu rezonoval v hrudníku jako zvon.
Ten zvuk ho přinutil k činu. Matěj neukázal cestu k pokladu, ale místo toho vrazil klíč do zámku vchodu do suterénu a s prudkým škubnutím dveře otevřel. Z temnoty podzemí vyrazil proud mrazivého vzduchu, který v mžiku rozptýlil mléčné světlo a vyrazil z bratra सारी vší síly zdráhlýdech.
Bratr se zapotil. Strach v jeho očích nahradila prázdnota. Podíval se do černé tmy hrobky a pak na svého bratra. Všechno v něm zhaslo. Hněv, chamtivost i nenávist zmizely, jako by je z něj vyprázdnilo něco, co nepatřilo do tohoto světa. Bez slova se otočil a odešel směrem k bráně hřbitova, přičemž ani jednou neotočil hlavu zpět.
Matěj zůstal stát u otevřených dveří. V ruce stále svíral klíč, ale už netušil, k čemu slouží. Podíval se na kruhové zdivy, které ho před chvílí chránily, a pocítil zvláštní klid. Věděl, že v hloubce pod ním leží tajemství, která nepatří živým, a že právě tato mrtvá místa mají někdy největší moc nad těmi, kteří stále dýchají.
Když dveře za sebou zavřel, v zámečku zůstal malý kousek bílého plátna, jako by ho tam někdo zevnitř vložil vteřinu předtím, než dopadla západka.
Kdo dnes vstoupí do kaple Panny Marie, možná neuvidí nic než starý oltář a tiché zdi, ale někteří přisehají uzemí hrobky a pocítí ten samý mrazivý průvan, který kdysi změnil osud dvou bratrů.