Příběh: Hrobka Josefa Hlávky
Sekáč vyklouzl ze ztuhlých prstů a s ostrým břinknutím dopadl na desku z červeného mramoru, kde zanechal bělavou jizvu.
Florián Trnka stál bez hnutí. Kolem něj vonělo čerstvě hašené vápno, lněná fermež a vlhká hlína z vykopaných hrobů za obvodovou zdí. Z klatovské silnice sem doléhalo jen občasné zaskřípění panského kočáru, ale uvnitř neomítnuté stavby z kamene a režných cihel vládlo těžké, hrobové ticho. Lomený oblouk v průčelí ještě nechránila kovaná mříž; stála opřená venku v kopřivách a čekala, až vídeňský mistr Karel Jobst domaluje poslední nebeskou klenbu a pan stavitel Josef Hlávka zaplatí přeštickým kovářům.
Florián si otřel dlaně do zástěry umazané od sádry. Ruka se mu třásla víc než včera. Sáhl hluboko do kapsy kazajky, kde prsty nahmatal malou skleněnou lahvičku s tmavou zátkou zalitou smolou. Koupil ji předevčírem v Plzni od kořenáře pod záminkou, že potřebuje hubit krysy v truhlářské dílně. Byla to lež. Stejně jako byla lež celá jeho existence od onoho srpnového večera, kdy nechal v hořící stodole opilého bratra a utekl s penězi ze společného dědictví. Nikdo ho neobvinil. Všichni v Přešticích litovali chudáka Floriána, který přišel o střechu nad hlavou i o jediného příbuzného.
Každý úder kladiva do tohoto mramoru byl pro něj trestem. Pan Hlávka stavěl věčné útočiště pro sebe, pro svou nebožku Marii, pro matku Annu a rodinu první ženy, chystal místo i pro svou nynější choť Zdeňku, ačkoliv ta si přála ležet vysoko nad Prahou na Vyšehradě. Stavitel však chtěl mít všechny u sebe, sjednocené v kameni pod křížem se sedlovou střechou.
Florián věděl, že on sám nebude mít nikde žádné místo. Ani na hřbitově, ani mezi živými. Vytáhl lahvičku na světlo. Byla ledová, chladnější než slivenecký mramor pod jeho loktem. Zbývalo jen vytáhnout zátku a vypít ten hořký louh dřív, než se mistr Jobst vrátí z fary s večeří.
Slunce klesalo k obzoru a jeho šikmé paprsky najednou prořízly otevřený vstup. Světlo nebylo zlaté, jaké vídal každý podvečer. Mělo zvláštní, nachově fialový tón, který proměnil surové zdivo v cosi nepozemského.
Florián zvedl hlavu. Jobstovo Nanebevzetí Panny Marie na zadní stěně začalo žít. Barvy, nanesené v přísném nazaretském způsobu, vystoupily ze stínu s takovou prudkostí, až Florián ucouvl a narazil zády do boční stěny, kde čekalo devět výjevů z Kristova utrpení.
Vzduch v klenutém prostoru náhle zhoustl. Nebyl to chlad podzimu, ale suchý, tepavý žár, jako když se otevřou dvířka pece. A pak to zaslechl.
Nebyl to vítr. Znělo to jako hluboký, mnohohlasý zpěv mužských hrdel, který nevycházel zvenčí od silnice, ale přímo ze spár mezi kameny pod podlahou. Zpěv byl velebný, pomalý, nesmírně mohutný, jaký Florián nikdy v životě neslyšel v žádném venkovském kostele. Zněl, jako by sbor pěl requiem dávno předtím, než byl kdokoli do hrobky uložen.
Srdce mu bušilo až v krku. Zrak mu padl na Kristovu tvář vymalovanou uprostřed klenby mezi symboly čtyř evangelistů. Oči namalovaného Spasitele se nedívaly k nebesům. Hleděly přímo dolů, do Floriánovy tváře, neúprosné, živé a pronikavé. V tom pohledu nebyl hněv, ale drtivá, obnažující jistota: Všechno je viděno. Nic není skryto. Ani oheň, ani peníze, ani útěk.
Lahvička vyklouzla z Floriánových prstů. Dopadla na kamennou podlahu vedle sekáče a roztříštila se na desítky střepů. Černá tekutina se vsákla do spáry mezi dlaždicemi a okamžitě zasyčela, jako by kámen polil vroucí vodou.
Zpěv ustal ve stejný zlomek vteřiny, kdy se střepy rozlétly. Fialové světlo zmizelo za vrchem a hrobku zaplnilo obyčejné šedé podzimní šero.
Florián padl na kolena do ostrých střepů a prachu. Tiskl dlaně k červenému mramoru náhrobní desky, z níž vystupovala vyrytá jména lidí, kteří se měli teprve sejít ve smrti. Po tvářích mu stékaly slzy a jeho dech se v chladu srážel v bílé obláčky. Neuhořel. Nezemřel. Musel žít a nést svou hanbu až do chvíle, kdy mu bude odpuštěno jiným způsobem než rychlou smrtí.
Když se mistr Jobst o hodinu později vrátil s lucernou v ruce, našel svého pomocníka sedět na schůdku před lomeným obloukem. Florián hleděl k městu a mlčel. Na podlaze uvnitř hrobky, přesně v místě, kde se rozlila černá tekutina, zůstala ve spáře vypálená tmavá skvrna, kterou žádné mýdlo ani kartáč nikdy nedokázaly smýt.
Ta temná stopa v kameni u paty boční zdi zůstala podivně chladná i v nejparnějším létě, a kdo se jí dotkne, jako by pod prsty zaslechl ozvěnu hlasů, jež tu zpívaly desítky let předtím, než byl velký mecenáš vůbec uložen k věčnému spánku.