Příběh: Hrobová kaple hrabat Pöttingu a Persingu
Bylo to v noci, kdy stín a ticho padaly na Hrobovou kapli hrabat Pöttingu a Persingu jako staré pověsti o duchovních zjeveních. V průhledném měsíčním svitu se Martin Přemysl, mladý syn obyvatele Habrov, dostal do kaple, kde jeho srdce bijelo hrůzou a nadějí. Jeho otec ho poslouchal na Žákově zámku o nekonečných možnostech i hrozbách, které tato stará kaple skrývala.
Martinovo křesání v noci bylo nezbytné. Jeho duchovní otázky ho táhly jako bezduché zvíře, a tak se plížil s opatrnou váhavostí za stínem kaple. Když kročil přes černý písek, který zářil pod měsícem, bylo mu jako kdyby vůně starých květin naplnila vzduch. Tato nevysvětlitelná vůně jej oslovila — smaragdové a suchopárné včasným podzimem — a přinesla mu okamžik uklidnění.
Jak se blížil k vysokému štítu kaple, zastavilo ho náhlé ticho. Nikdo, dokonce ani hmyz, nevydával zvuk. I když srdce bije tak rychle jako všichni, kteří se potápěli do zoufalství, Martin si uvědomil, že ticho není pouhým znakem ticha — je to hlas.
Kroky ho vedly k západnímu oltáři, jehož socha 'Depozice z kříže' byla vymalována ve skvělém detailu. Barokní světlo zdůraznilo pohyb a bolest na tvářích mučednických figur, které se zdály živě se pohybovat s každým dýcháním v kapli. Zastavil se přesně tam, kde to světlo stoupalo z oltáře a potkalo jeho tvář, vrhajíc do neustálého mnohostí čar.
Pochybnosti ho napadly jako blesky — co je tato vůně? Proč to ticho? Jeho mysl se plazila po slovech jeho otce, který si představoval duchovní světla a záhadu. A pak to přišlo — ten hlas, který byl slyšet jen on a nikdo jiný.
„Sdílej svou tíseň" — zněl hlas vysoký, jako mřežitý šum větru. Nezbylo mu než se obrátit k tomu místa, kde byl hlas slyšet. V centru kaple stála malá kamenná konsole, kterou nikdy neviděl — ani jeho otec nepomluvil o ní.
Slova byla krátká a plná bolesti: „Hledat toho, co je ztraceno.“ S tímto narážejícím slovem se světlo rozplynulo a Martin se ocitl osamoten, s vůní starých květin jako posledním zbytkem té krátké interakce.
Byl to moment, kdy cítil, jak všechno kolem něj roztéklo — duchovně a fyzicky. Přesto, i když se světlo rozplynulo, nezmizela hořká pravda. Nebyl si jistý, co hlas opravdu chtěl říct, ale to znal: něco ve vnitru jej změnilo.
Když se Martin na měsíc podíval po této zkušenosti, zdálo se mu, že jeho význam je nyní jasný. Náhoda není náhodou; byl to signál k nalezení nebo ztracení — a někdo ho sledoval z tmavého okraje.
Když se odvrátil, vstoupil do kaple světlo z nového dne. Přemýšlel nad slovy hlasu a jejich významem — „Hledat toho, co je ztraceno“. Jak by mohl následovat tenkou liničku do neznámého?
Dnes se lidé do tohoto kostela chodí. Přicházejí s nadějemi a starostmi. A někteří, jako Martin, přicházejí znovu — když zvony znějí v hlubokém tichu.