Příběh: Hrstková chata
Bedřich Hrstka sevřel prsty o hranu dubového stolu tak pevně, až mu zbělely klouby, zatímco se zpod podlahy ozvalo tlumené, rytmické klepání, jako by se kdosi v kamenných útrobách hradu snažil prorazit cestu ven skrze tisíciletou skálu. Vzduch v nově otevřené turistické ubytovně, tehdy ještě známé jako Rašínova chata, byl těžký pachem čerstvého šindele a vlhkého kamene, který se dral vzhůru z hlubokých sklepů vystavěných na troskách starého dolního paláce.
Hosté už dávno spali, nebo alespoň ti, kteří se odvážili po večerní sklenici vína spočinout v pokojích s trámovými stropy. Bedřich však neusnul. Poslouchal. Ten zvuk se neozýval poprvé. Začínal vždy krátce po půlnoci, přesně v místech, kde se hrubě opracované trámy roubení setkávaly s vysokou kamennou podezdívkou. Bylo to klepání, které mělo řád. Tři krátké údery, pauza, dlouhý zášvih, jako by někdo kovem přejížděl po vnitřní straně hradní zdi.
„Kdo je tam?“ vyhrkl Bedřich do prázdné světnice. Jeho hlas zněl v roubeném prostoru příliš cize a křehce. Odpovědí mu bylo jen zapraskání dřeva v kamnech, které jako by v tu chvíli ztratilo veškeré teplo.
Vstal a s petrolejkou v ruce zamířil ke dveřím do sklepení. Věděl, že stavba od mistra Gregora ze Zubří je pevná, že každý trám byl usazen s úctou k historii tohoto místa, ale přesto měl pocit, jako by dům pod jeho nohama dýchal něčím, co do roku 1925 rozhodně nepatřilo. Když sestupoval po kamenných schodech, chlad se mu zakousl do lýtek. Světlo petrolejky kmitalo a vrhalo na stěny dlouhé, pokřivené stíny, které se zdály žít vlastním životem.
Dole, v místě, kde nová zeď přiléhala k původnímu hradnímu zdivu, spatřil něco, co mu zastavilo dech. Mezi spárami v kameni, tam, kde se kdysi nacházely základy paláce, se vlnil tenký, modravý opar. Nebyl to dým, ani pára. Vypadalo to jako tekuté světlo, které se pomalu vpíjelo do omítky a zanechávalo za sebou otisky – drobné, úzké rýhy, jako by se do kamene vryla neviditelná ruka.
Bedřich přiblížil petrolejku blíž. V tu chvíli klepání ustalo. Místo něj se ozval zvuk, který mu vehnal krev do tváří – tiché, táhlé zašeptání, v němž rozpoznával vlastní jméno. Nebylo to však jeho vlastní hlas, byla to ozvěna, která jako by přicházela z hlubin času, z dob, kdy se nad Štramberkem ještě tyčily věže, o nichž dnes vyprávějí jen staré letopisy.
Instinktivně couvl, ale noha se mu smekla na vlhkém schodu. Petrolejka vylétla z ruky a roztříštila se o podlahu. Plamen se na okamžik rozlétl po zemi, než ho udusila tma, která byla najednou tak hustá, že by se dala krájet. V té absolutní temnotě ucítil na rameni dotek. Nebyla to ruka, byl to závan ledového vzduchu, který s sebou nesl vůni ozónu a starého, dávno vyhaslého ohniště.
Druhý den ráno našli hosté Bedřicha sedět na schodech před chatou. Díval se na strmý kopec pod sebou a v rukou svíral úlomek kamene, který ráno v suterénu rozhodně nebyl. Na tom kousku horniny byl vyleptán přesný, geometricky dokonalý znak, který se podobal erbu, jenž se nikde v archívech neobjevil. Bedřich odmítl o noci promluvit. Jen pokaždé, když někdo z turistů procházel kolem kamenné podezdívky, Bedřich se napjal a jeho oči sklouzly k zemi, jako by očekával, že se z té skály každou chvíli vynoří to, co tam před staletími někdo neprozřetelně zamkl.
Nikdo se nikdy nedozvěděl, co v té podzemní chodbě pod roubenou chatou tehdy v roce 1925 skutečně našlo cestu ven. Bedřich Hrstka si své tajemství odnesl do hrobu, ale když dnes stanete na terase a vítr se opře do šindelové střechy, možná zaslechnete ten rytmus. Tři krátké údery, pauza, dlouhý zášvih. Štramberská skála stále mluví, jen čeká na někoho, kdo by jí konečně porozuměl.