Příběh: Husův sbor v Českých Budějovicích

Kovová mince v dlani mu pálila jako rozžhavený uhlík. Matěj se zastavil před nově vyvázanými zďmi, kde vzduch ještě voněl čerstvou vápnem a vlhkým pískem. V kapse měl dopis, který měl zmizet v plamenech, a v srdci těžký kámen viny, který ho táhl k zemi víc než těžké boty z hrubé kůže. Udělal to. Zradil člověka, který mu podal ruku, když ho nikdo jiný nechtěl, a teď mu v kapse tichly peníze za to mlčení.

Krok vpřed byl jako vstup do jiného světa. Vstoupil do sboru právě vteřině, kdy slunce prolétlo mezerami v konstrukci a dopadlo přímo na kamennou tvář Mistra Jana Husa. Matěj ztuhl. Ten pohled z kamene nebyl soudící, ale prázdný, až mrazivý. V sboru nebylo nikdo. Jen ticho, které bylo tak husté, že v něm slyšel vlastní zrychlený dech a tlukot srdce, který mu hlučně vyváděl rytmus v uších.

Kolem něj se vznášel prach, zlaté drobné částice tancující v proudech světla. Matěj se opřel o chladný kámen oltářní menzy. Studivost materiálu mu projel až skrze vlněný kabát. Chtěl jen chvíli odpočinout, zvážit, zda ty peníze stojí za tím, že už nikdy nebude moci pohlédnout do zrcadla. V ten moment se z hloubi prostoru ozval zvuk. Nebyl to hlas, spíše hluboké, vibrující brnění, jako když někdo vzdáleně udeří do velkého zvonu, jenže zvuk nešel z věže, ale zdál se stoupat ze země, z velmi hloubi podlahy.

Matěj se prudce otočil. Nic. Jen prázdné lavice a stíny, které se pomalu plazily po podlaze. Pak ale uviděl něco, co mu zastavilo krev v žilách. Na hladkém povrchu kamene, přesně tam, kde stál, ležela malá, bílá kytka. Byla dokonale čerstvá, s kapkami rosy na lístcích, přestože venku v září vládlo sucho a v sboru nebyl nikdo, kdo by ji mohl přinést.

Když k ní zaklonil ruku, aby ji zvedl, ucítil náhlý proud studeného vzduchu, který ho polštil do zad. Bylo to jako dotek ledové dlaně. V ten moment se v jeho hlavě rozlehlo slovo. Nebylo to slyšeno ušima, ale vznapřevo v mysli, jasné a neúprosné: „Vrať“.

Matěj ucouzl. Peníze v kapse mu najednou začaly připadat špinavé, jako by z nich sál hnilobný pach. Podíval se znovu na sochu Husa. Zdálo se mu, že kamenné rty mírně pohnuly, nebo možná jen stín z okna změnil tvar. V sboru najednou začalo být sálavě horko, přestože okna byla otevřená. Ten pocit neznámého přítomnosti byl tak silný, že Matěj pocítil, jak mu po zádech stéká studený pot.

Vyběhl ven, až mu tloukl zrak. Nedal si času na přemýšlení. Běžel ulicemi Budějovic, dokud nedoposil k domu člověka, kterého zradil. Peníze položil na práh spolu s dopisem, který už nechtěl spálit, ale přiznat. Když se otočil zpět k sboru, budova v dálce vypadala klidně, téměř nevinně, jako by v ní před minutou nedošlo k boji s jeho vlastní duší.

Mnoho let poté se do sboru přibylo kolumbárium, místo pro urny těch, kteří už odešli. Matěj tam chodil často, i když sám nebyl mužem víry. Stával se hrobkou ticha, kde mohl v klidu přemýšlet o tom, co se v roce 1924 stalo v tom zlatém světle.

Někdy, když v sboru zavládne absolutní ticho a slunce dopadne pod stejným úhlem na kamennou tvář mistra, lidé říkají, že cítí náhlý chlad a slyší šepot, který nevyzývá k modlitbě, ale k pravdě.