Příběh: Hutě
„Kde jsi to schoval, ty starý blázne!“, řval Mikuláš a tasil krátký meč, zatímco jeho boty hluboko zapadaly do černo-šedého bahna. Vzduch kolem nich byl hustý, cítit z něj byla síra a žehutý kouř z pecí, který se lepila na hrdlo jako mokrý hadr. Před ním stál starý Jan, muž s tváří jako vyrytá kůra dubu, a jen se tichým smíchem díval na své vlastní ruce, které mu sálaly žárem, přestože v noci mrzlo.
Stáli v údolí, kde se řeka prohýbala jako zraněný had a kde se v dálce mísily zvuky kladiv dopadajících do rozžhaveného železa. Byly to Hutě, místo, kde se země potila ohněm a kde lidé zapomínali na svět mimo hluk kovů. Mikuláš nehledal zlato, hledal klíč od brány, kterou Jan tvrdil, že v hloubi bažin našel. Klíč, který prý neotevíral dveře z dřeva a kamene, ale cestu do míst, kde čas proudí pozpátku.
„Podívej se na vodu, Mikuláši,“ zašeptal Jan a ukázal prstem směrem k Černému mostu, který v té době byl jen vratkým dřevěným spojením nad tmavým proudem. „Voda tam nese věci, které k nám nepatří. Viděl jsem v ní stíny domů, které ještě nebyly postaveny, a lidi, kteří nosí oděvy z neznámých tkanin, lehké jako pavučiny.“
Mikuláš přistoupil blíž a prudce ho popadl za límec hrubé lněné košile. „Mluv pravdu! Kdo jsi, že znáš cesty, které nejsou na žádné mapě? Žádný kovář z Kyjí nemá takové oči.“
Jan se vytrhl s překvapivou silou. Jeho pohled byl v tu chvíli prázdný, jako by neviděl Mikuláše, ale něco, co stálo hned za ním. V tu chvíli se stalo něco, co v žádné kronice nezůstalo zapsáno. Ze země pod jejich nohama, právě tam, kde dnes leží tichá zahrada, začal stoupat modravý plamen. Nebyl horký. Naopak, mrazem pálil do kůže a v uších začal znět zvuk, který připomínal tisíce malých zvonků, přestože kolem nebyl žádný kostel.
Jan vykřikl, ale nebyl to křik bolesti. Byl to smích smíšaný s úžasem. Rozpažil ruce a začal se točit dokola, zatímco modré světlo ho pohlcalo. Mikuláš se pokusil dopadnout jeho ruku, ale v momentě, kdy se jejich prsty setkaly, pocítil prudký elektrický výboj, který ho odmrštil do bláta. Když znovu otevřel oči, Jan byl pryč. Zůstal jen kruh vypálené trávy a podivný, kovový pach, který připomínal něco, co v té době neexistovalo.
Mikuláš zůstal v bahně ležet a hledět na místo, kde před vteřinou stál člověk. Vzduch byl náhle čistý, ticho absolutní. Jen v dálce, tam, kde se dnes táhnou železniční koleje a betonové cesty, se krátce blýsklo bílé světlo, jako by někdo na okamžik otevřel okno do jiného století.
Hledal Jana celé roky. Prohlédal každou dílnu v Hloubětíně, vyptával se každého pasáka i řemeslníka, který někdy prošel cestou k Kyjím. Nikdo si však nepamatoval muže, který by mluvil o budoucích městech a neviditelných mostech. Jediné, co zbylo, byl ten vyhořelý kruh v zemi, který se i po desetiletích odmítal zazelenat.
Kdo dnes prochází cestou mezi Rajskou zahradou a Hutěmi, možná pocítí ten zvláštní chlad v zádech, i když je horké léto. Je to jen vítr z polí, nebo snad Jan stále stojí někde v mezeře mezi dobami a čeká, až někdo jiný zvoicedá jeho tajemství?
Kdo jednou vstoupí do stínu starého Černého mostu, možná uslyší ozvěnu smíchu muže, který věděl o tomto místě víc, než je dovoleno lidem z masa a kostí.