Příběh: Hynšta
„Tady to končí, Mikuláši, dál už s tebou nepůjdu!“ zasyčel Ondřej a prudce zastavil koně. Kopyta vyrazila z tvrdého pískovce drobné iskry a zvuk se rozlehlo hlubokým údolím jako praskání suchých větví.
Mikuláš se ani neotočil. Stál na okraji pískovcového bloku, kde se hrad Hynšta rýpal do oblohy jako zčernalý zub obra. Vzduch zde chutnal po starém železe a vlhkém mchu, přestože slunce pálilo do klobuků. Mikulášovy prsty, špinavé od inkoustu a prachu, křečovitě svíraly hmevnu s pergameny. Nehledal zde zlato ani úkryt před vojsko, hledal odpověď na otázku, kterou mu v Branžeži nikdo neodvážil vyslovit nahlas.
„Podívej se na ty stěny,“ vydechl Mikuláš a ukázal na vytesané hrany v kameni. „Tady není jen kámen, tady je vrytá paměť. Kdo tohle vytesal, nechtěl, aby hrad stál, chtěl, aby hrad mlčel.“
Ondřej cítil, jak mu po zádech stéká studený pot. Pod nimi se rozprostíral hluboký příkop, který odděloval jádro od předhradí. Vypadal jako otevřená rána v zemi. V té chvíli se z hloubi skalní světničky, té malé modlitebny vytesané přímo do těla hory, ozvalo tiché, rytmické klepání. Nebylo to klepání na dveře, protože dveře tam nebyly. Bylo to klepání zevnitř kamene.
Mikuláš vběhl do úzkého prostoru světničky. Vzduch byl zde ledový, i když venku vládlo léto. Světlo dopadalo jen úzkým pruhem a odráželo se od stěn, které vypadaly, jako by je někdo v noci v panice zdrapal. V rohu stála zasypaná cisterna, z níž stoupal pach stagnující vody a něčeho, co připomínalo starý hrob.
„Kdo tam je?“ vykřikl Mikuláš. Jeho hlas se odrazil od skalních stěn a vrátil se k němu zkreslený, jako by mu odpovídalo víc než jedno hrdlo.
Klepání ustalo. Místo něj se ozval šepot. Nebyl to zvuk slov, ale spíše šum větru v listskovém lese, který se však skládal do rytmu modlitby. Mikuláš přistoupil k východní stěně, kde v kameni stály vytesaná slova. Prsty přejížděl po chladném povrchu písmen, která vypadala, že do skály vtekla sama od sebe.
„Oni jsou tady,“ zašeptal Mikuláš. „Nejsou v knihách, jsou v tomhle kameni.“
Ondřej, který zůstal u koně, zahlédl něco v horní části skály. Postava. Štíhlá, bledá, s tváří, která připomínala vytesaný pískovec. Postava se nepohybovala, jen tam stála a dívala se dolů. Ondřej chtěl vykřiknout, ale hlas mu uvízl v hrdle. Když znovu zamrkal, postava zmizela, ale na místě, kde stála, zůstal v kameni nový, hluboký rýh, jako by tam někdo právě teď vtiskl své drápy.
Z modlitebny se ozval prudký výkřik. Ondřej vběhl dovnitř a našel Mikuláše stát u cisterny. Mikuláš se na něj díval, ale jeho oči byly prázdné, bez zřáčků, bílé jako pískovcový prach. V ruce držel jeden ze svých pergamenů, ale byl roztržený v půlce.
„Už vím, proč o tomto místě mlčí kroniky,“ řekl Mikuláš hlasem, který nebyl jeho vlastním. Byl to hluboký, chraplavý zvuk, jako když se tře o sebe dva velké balvany. „Tady se neukrývá člověk před světem. Tady se svět ukrývá před tím, co zůstalo v kameni.“
Ondřej ho chytil za ramena a chtěl ho táhnout pryč, ale Mikuláš byl těžký. Neuvěřitelně těžký, jako by jeho tělo v jeden okamžik nabralo váhu celé té skály. Vzduch kolem nich ztuhl a ticho se stalo tak hustým, že bylo cítit v krku.
Když se Ondřej po chvíli rozhlédl, Mikuláš už nebyl u cisterny. Byl jen prázdný pergamen, který pomalu klesal k zemi, a v kamenné stěně modlitebny se objevila nová rýha, připomínající lidskou tvář v bolestném křeči.
Ondřej utekl z Hynšty tak rychle, že koni pod ním krvácely kopyta. Nikdy se tam nevrátil a v Branžeži už nikdy nepromluvil o tom, co viděl. Jen občas, v tichých nocích, slyší v dálce rytmické klepání, které nepochází z dřeva, ale z hlubokého, mrazivého pískovce.
Kdo dnes přiloží ucho k východní stěně jádra, možná uslyší, jak v hloubi skály stále někdo tichounce dopisuje svou poslední modlitbu.